Květnové konání na Staré Huti v roce 2025 a co nového přineslo

V neděli pokračovaly opravy vápenky a už i rovnání vsázky do ní. Neb Petra Kose letos ‚opustili‘ ohledně stavby a oprav veškeří jeho klasičtí pomocníci, měl toho naloženo na ramenou opravdu hodně. ZrMartin se mu rozhodl pomáhat. V rámci rovnání vsázky jsem byl částečně angažován už i já, neboť měl být proces stavby a výpalu vápenky natáčen kameramanem z pořadu Toulavá kamera, jenž, ač o všem věděl daleko dopředu, se i s kamerou evidentně ‚zatoulal‘ někam jinam, a tak spoléhal na naše záznamy, jež si posléze přehrál. Když už jsme to natáčeli, rozhodli jsme se to zdokumentovat řádně i pro nějaké naše budoucí video, rozhodně delší a zevrubnější než pár vteřin vybraných záběrů v daném televizním pořadu.

Jirka Kadera dostavěl milíř i s dorazivším pomocníkem Tomášem pro pondělní zapálení. Jako vnitřní plášť opět použil trávu mnou posekanou na louce, leč ji příště nesmím vršit na jednu vysokou hromadu, nýbrž materiál rovnoměrně rozprostřít na posekané plochy poblíž milíře, neboť jinak namísto proschnutí nitro jediné velké hromady trávy zfermentuje a zplesniví. Relativně dost dřeva ponechal Jirka mimo milíř, za což jsem mu trochu spílal, nakonec mu ale počasí dalo částečně za pravdu. Focení a dokumentace josefovských dějů byly tentokráte na Ondřeji Mertovi (opět namísto Martina Baráka, bohužel).

Já jsem se již dal do výstavby oné dvoumetrové pece na spontánní tah. Až na pár nepříjemných setkání mého chodidla s ostrým rohovcem, jehož kusy se v kaolínu sem tam vyskytují, šlo míchání s pískem pomocí přešlapování směsi v zednickém kalfasu a jejího přehrabování lopatou poměrně dobře. Až tak dobře, že zvažujeme s O. Mertou používání této směsi na pece i nadále, neboť nám to ušetří výrazné množství kaolínu, a výsledná hmota i mnohem lépe reaguje na prudké (a opětovné) ohřátí. Neznaje ale ještě dobře poměry jsem pro první dávku, představující samotné dno a spodní část pece, použil moc vody. Mokrá směs tak vlastní vahou začala zvolna sesedat. V peci bylo tedy nutno založit dočasný oheň, aby již vymodelovaná partie získala patřičnou nosnost pro nadstavění té další. I tak se bohužel materiál zdeformoval tak, že rozměr nístěje této pece je podobný tomu u klasických pecí s tenkou hrudí. Což bude do budoucna výhoda, ale nepředbíhejme. Dostatečné prosušení tohoto 'prvního' patra umožnilo ještě daný den provést nadstavbu druhé výškové sekce a její prosušení. Nová hmota má jeden paradoxní aspekt svého chování – navzdory mohutné přítomnosti ostřiva (křemenného písku) se při svém schnutí natolik smršťuje, že vznikají mohutné trhliny do šířky i dvou centimetrů, což je podstatně více než s užitím čistého kaolínu. Zároveň se na rozdíl od něj ale díky vyšší porozitě a menšímu podílu kaolínu explozivně netrhá, což umožňuje pec vysušit, poté nechat vychladnout a znovu zahřát bez vzniku tohoto jevu.

Jelikož se ale v tomto případě mělo jednat o pec na spontánní tah, fungující na bázi silného komínového efektu, bylo nutno všechny vzniknuvší trhliny pečlivě zatěsňovat, a to sice vnějším omazáním celého povrchu pece sprašovou hlínou Petra Kose, jenž sice není sama o sobě žáruvzdorná, ale zase se skoro nesmršťuje. Výška pece dosáhla v tento den 1,2 m z plánovaných dvou.

ZrMartin s pomocí zbylé směsi a ještě její další namíchané várky v mezičase stavěl klasickou pec s tenkou hrudí na pozici č. 3. Slyšel jsem jakési nevhodné poznámky z jeho strany týkající se vnější (letmé) povrchové úpravy i tvaru mé pece. Avšak můj josefovský krep™, silně připomínající svým vzhledem povrch mimozemské lodě ze série filmů Vetřelec, je unikátní a cennou charakteristikou pecí, jež buduji. Aspoň já sám to tak beru! Každopádně ať už byly stěny pece hladké či krepové nebo tenké či tlusté, mohutné praskání směsi kaolínu s pískem postihlo i ZrMartina a jeho pec. Spraš opět vyřešila problém. Po práci došlo na klasický josefovský příjemný večer s buřty a pivem.

V pondělí, jako vždy, nadešel čas zapálit milíř. Samozřejmě jsme počkali na příjezd vrchního hutníka, zapalovalo se v 11:00 poté, co jsem stihl ‚dosmolit‘ a začít sušit čerstvě domodelované patro šachty velké pece na spontánní tah a Petr Kos naskládal do vápenky další podíl suroviny. Činili jsme při tom patřičné záběry včetně ‚originálních‘, třeba se mnou zalezlým v topeništi pod vápencovou klenbou snímaje, jak přidávání dalšího kamení Petrem Kosem zvrchu tlumí zbylé sluneční světlo procházející štěrbinami mezi kameny v klenbě.

Milíř zapaloval Petr Kos dle tradice, že nejlépe někdo, kdo to ještě nedělal a máme ho rádi, provádí zapálení vhozením žhavých uhlíků do krále a jejich zarovnáním najemno pořezaným a naštípaným dřevem. Letošní milíř ze zjevných důvodů nesl jméno Martin, namísto pouhého pořadového čísla. Jiná novodobější tradice je při tom zároveň pokřtít milíř whiskou stejného stáří, jako je jeho pořadové číslo v Josefově. Sice se v tom již trochu ztrácíme, nicméně byl tento milíř opravdu nejspíše šestnáctý, stejně jako whiska Glenmorangie, která chutnala milíři a posléze i nám. Horší to bude sehnat whisku sedmnáctiletou pro příští rok...

Milíř moc dobře nechytal. Nejspíše i nějaké peripetie s atmosférickým tlakem, ale nespatřil jsem pomocné přísavné průduchy na patě, které se v této počáteční fázi rozhodně hodí. Dřevo bylo ale hlavním viníkem – bylo tentokrát de facto čerstvé, což způsobuje ztráty na výtěžku uhlí, jeho nižší kvalitu (větší rozpukání) a u velkých milířů dokonce i výbuch milíře v počáteční fázi hoření kvůli velkému množství vznikající vodní páry, jenž se v kontaktu s již vzniklým dřevěným uhlím rozkládá na vodík a oxid uhelnatý – vysoce hořlavou směs známou též jako ‚dřevoplyn‘. Když si pak milíř někde přisaje příliš vzduchu nebo se dřevoplyn lokálně přehřeje, neštěstí je na světě.

Na závěr dne, konečně po nadstavbě další sekce, dosáhla výška pece na spontánní tah kýžených dvou metrů a byla tak de facto připravena na zazdění a použití další den.

V úterý se nám moc dobře nevstávalo, jisté aspekty toho proč, zde nebudeme raději zmiňovat. Toto paradoxně dokreslovala i intenzita hoření milíře, jenž byla též velmi pochybná, navzdory patním průduchům ze strany, ze které se milíř zuhloval pomaleji. Původně byly ‚taviči‘ pro tento den plánovány tavby ve dvou pecích, a to s rudní směsí, jenž nám od loňska zbyla téměř ve svém celku, kvůli průtrži mračen a přerušení našich tehdejších ukázkových taveb. Leč zmíněná ‚zbytková‘ vyčerpanost vedla poté, co již byly opatřeny štítkem obě pece, tedy ta na spontánní tah i pec vedlejší, čislo 3, k rozhodnutí, že pro dnešek zahájíme tavbu jen v peci na spontánní tah, vybavené proschlým štítkem opatřeným třemi dyznami, ne pouze jednou, z čistého kaolínu, dle historických afrických předloh. Samotný předehřev daného ‚monstra‘ dřevěnými poleny naznačoval, že se experiment povede. Na rozdíl od vedlejší klasicky vysoké pece č. 3 (v níž byly ‚líné plameny‘) chrlil ven asi metrový silně spontánním tahem hnaný kychtový plamen. To by bylo skvělé, kdyby se zadařilo! Znamenalo by to, že jsme získali pec, již lze ovládat pouze jednou osobou! Není potřeba žádný měch, tedy žádný ‚dmycháček‘ coby druhá osoba. Tedy například uhlíř, zrovna pálící milíř (nutnost prohlédnout zařízení pouze každé dvě hodiny), je schopen zároveň bez problému přikládat do dané pece a tímpádem získat železnou houbu!

Ovšem vše se změnilo poté, co jsme předehřátou pec naplnili klasickou jemnou frakcí nadrceného uhlí pro standardní kusové pece, do nichž je vzduch hnán pulzy z měchů. Tah kompletně ustal. Po odhrabání asi 40 cm vsázky zvrchu rukama (byla jen lehce teplá) jsme se ZrMartinem dokonce získali i kychtové plameny!!! Leč naše vize, že čím více se z již vloženého uhlí prohřeje, což napomůže nahřátí další části uhlí, umocňuje postupně a nadále tah a komínový efekt vedoucí k nahřátí dalšího nadložního uhlí a tak dále, až se nakonec prohřeje celá vsázka v peci, zvýšiv tah a teplotu na pracovní hodnoty, se nesplnila. Pec nadále chladla, nakonec zmizely i kychtové plameny. Experiment jsme proto opustili a odebrali se k táboráku – koneckonců se již stmívalo.

K večeru dorazil i kolega Petr Appel z Vyškova, aby sestrojil svoji celkem mělkou (30 cm výška) výheň japonského typu, poháněnou dvojčinným měchem (jak nečekaně též japonského typu). Samotná výheň sestává (já miluji jednoduchost) z prostých dvou rovnoběžných řad žáruvzdorných cihel tvořících dvě paralelní stěny (anebo na jejich stavbu mohl použít i náš kaolín, pro mě za mě), vzdálené od sebe asi 35 cm. Ve středu půdorysu daných stěn má být zhotovena z obou stran dyzna, jíž se bude do výhně vhánět vzduch. Nos každé z dyzen má vyúsťovat do prostoru topeniště zhruba v polovině až spodní třetině výšky bočnic (stěn).

Petrova ‚ruda‘ nebyla skutečnou rudou, nýbrž směsí plátků staré svářkové oceli. Tuto hodlal prohnat svojí výhní, aby kov nauhličil, čímž by teplota tání získávané uhlíkaté oceli náležitě klesla, a tímpádem se dostatečně nauhličený materiál roztavil a poté ‚slil‘ v nístěji výhně pod úrovní dyzen do ‚houby‘, jenž je ovšem oproti původnímu železu vysoce uhlikátá, a Japoncům (či Japanofilům) umožňuje z ní ukovat patřičné čepele. I když se může popsaný proces klasickému hutníkovi zdát jako poněkud paďourský (Japonec/Japanofil se tímto vyhýbá veškerým strastem spojeným se zpracováním skutečné železné rudy), je tato procedura doložena v japonské historii samotné. A koneckonců i my sami jsme v minulosti zkoušeli zrecyklovat malé kousky našich železných hub do dalších taveb – a to velmi úspěšně.

Ve středu, po selhávce s pecí na spontánní tah, bylo celkem jasné, že tento koncept, alespoň za daných podmínek, fungovat nebude. Je pravdou, že jsme ještě mohli zkusit tavbu v dané peci s hrubší frakcí uhlí (i rudy), což se nejspíše v budoucnu stane, ale pro tentokrát jsme záměr použití ‚pece bez měchu‘ opustili.

Naskytla se nám tím jedinečná příležitost – moci uříznout kus šachty pece na železo – a to pilkou taktéž na železo. Věříme, že jsme v celé historii lidstva byli v rámci užití dané techniky opravdu první! Ve svrchních částech šachty a zadních partiích samotné nístěje se keramika na bázi žáruvzdorného kaolínu nikdy nevypálí, pouze proschne a lze ji znovu nadrtit a smíchat s vodou pro získání plastické hmoty na další pec. Musím konstatovat, že pocit nařezávání pece z keramiky pilkou na železo je poněkud bizarní.

Po uříznutí asi jednoho metru výšky šachty stačila daná hmota, opět nahrubo nadrcená a prošlapána v kalfasu s vodou, na stavbu zhruba dvou třetin pece č. 4, rezervované pro návštěvu Josefa Hausnera (dočasně i jeho rodiny) a rovněž jeho pomocníka Lukáše, jenž se v dané peci hodlali zhostit série taveb pelosideritové rudy z Hulína.

Mezitím jsme ve dvojici spolu se ZrMartinem a dorazivší Věrou Fejtovou ze skupiny Býčí skála (a muzea v Havlíčkově Brodě) opět předehřívali z předešlého dne již zazděnou pec č. 3, spoléhaje na stabilitu dyzny, jenž v dané peci taktéž sestávala ze směsi písku a kaolínu v poměru 3:1, a byla tedy i v již suchém stavu odolnější na tepelné šoky, s opětovným zahříváním spojené. V plánu bylo tavit vypražený siderit z lokality Erzberg, rakouského nejspíše nejproslulejšího a největšího ložiska železné rudy ve Štýrsku, s proplaveným křemenným pískem z pískovny Seč u obce Rudice z minulého roku (zhruba 30 wt%). Rovněž byl k dispozici druhý kýbl s menší příměsí daného písku (15 wt%), působícího jako tavivo umožňující vznik dostatečně kapalné strusky. Rozhodli jsme se použít oba kýble, ponejprv ten s více příměsí hlušiny.

Po instalaci obou měchů k pecem 3 a 4 bylo možno přejít k předehřevu a vysoušení štítku pece 3 pomocí dřeva. K získání dostatečně tenkých metr dlouhých profilů nám dopomohly výdobytky jarní brigády na dřevo v únoru – zkrátka o palivo daných rozměrů nouze nebyla.

Samotná tavba neprobíhala zrovna podle našich představ – boje s vazkou struskou byly urputné, nakonec jsme i ulomili dyznu. Paradoxně na závěr, kdy došel siderit s vysokým podílem písku a začali jsme sázet hlušinou chudší směs, se stav strusky zlepšil. Výsledný kov bylo též možné rozdělit na starší část (spíše světle zelenou strusku prostoupenou nespojenými částicemi a kapkami vysokouhlíkaté oceli) a nad ní partii dosti kompaktní, vzniknuvší později. Obě se od sebe oddělily při sbouchávání produktu na špalku.

Petr Appel, přetavující svářkové železo ve své výhni, dopadl o poznání lépe, kdy se mu alespoň u jedné z protilehlých dyzen, kterou proudilo více vzduchu, vytvořila kompaktní ocelová houba.

Během dne Petr Kos doskládal vápencovou surovinu do vápenky a ještě navečer již v zařízení i zatopil, aby mu surovina trošku proschnula na čtvrteční výpal. A já jsem dal kynout chlebové těsto pro čtvrteční pečení a přes noc rozpálil chlebovou pec jejím naládováním dřevem a uzavřením pro získání líných plamenů, působících celou noc.

Ve čtvrtek se konečně pořádně rozhořel milíř. V 7:00 jsem do žitnokváskového podílu na chléb vmíchal špaldovou mouku dle postupu Martina Baráka a přemístil těsto do ošatek. Nadále jsme topili v chlebové peci. Pro pečení ve skleněném pekáči mělo těsto konzistenci dobrou, leč pro nyní zamýšlený postup možná až moc řídkou? Poté jsme s Věrou přeřízli kovový produkt z naší předchozí tavby pomocí úhlové brusky, aby měla vzorky na ukázku. Zazdili jsme pec 3, tentokrát používaje čistý kaolín pro zhotovení mechanicky daleko odolnější dyzny, a nachystali si směs sideritu s 15 wt% plaveného křemenného písku.

Pec 4 mezitím již vysoušeli dorazivší Josef Hausner i s kolegy (například kolegou Lukášem mluvícím roztomilým slováckým nářečím) pro plánovanou tavbu s čistým sideritem z Hulína. Petr Appel se rozhodl vyzkoušet přetavování své svářkové oceli ve zkrácené peci původně na spontánní tah využitím dvou ze tří dyzen zabudovaných ve štítku, stále přítomném z prvního pokusu.

Mezitím co jsme tavili (struska v peci č. 3 se vskutku chovala lépe, dala se odpíchnout, leč stále byla vazká a odpichy početné), dorazil i Petr Holub, aby Petru Kosovi pomohl s výpalem vápna. Já jsem za tímto účelem odbíhal často k vápence pro získání zmíněných záběrů pro pořad Toulavá kamera. Rovněž jsem ku své radosti zjistil, že Petr Holub s potravinářskou pecí na chléb umí pracovat a je schopen i poznat (na rozdíl ode mne), kdy je v ní správná teplota pro pečení. Rovněž mne Petr informoval, že jsem topil špatně, a budu tedý mít přehřáté dno pece, leč již vychladlou klenbu. Údajně je nutno topit lokalizovaným ohněm v přední části pece, ne plošně, jak jsem to udělal já. Po vložení obou chlebových těst již bylo jasné, jak to dopadne – bochníky se roztekly dosti do plochy. Nicméně jsme pec uzavřeli a chléb jsme upekli. Po vychladnutí obou chlebových placek se projevilo nesprávné topení v peci. Spodek byl vskutku připálený, zatímco svrchní část dopadla akorát. Chuť byla dobrá, leč ani tak se k prapodivným plackám nikdo moc neměl. Dobře se s nimi ale hrálo frisbee.

Obě tavby v klasických kusových pecích, navzdory stále ještě ne zcela optimálnímu chování strusky v peci 3, dopadly tentokrát dobře. Hulínská ruda poskytla kvalitní hustou, leč trochu lámavou houbu i bez dodání jakýchkoliv příměsí. Struska z ní tekla velmi dobře. Daným hutníkům byla podstrčena dyzna s vnitřním průměrem odpovídajícím archeologickým nálezům z okolí (tedy výrazně menší, nežli u běžné josefovské dyzny). Tavba se tak protáhla na více nežli dvojnásobnou dobu, nebylo vloženo celých předpokládaných 15 kg rudné vsázky, postižení hutníci reptali, ale po vytažení onoho poměrně dobrého kusu připustili, že by na „tom“ mohlo něco být. Petr Appel bohužel úspěch s reliktem pece na spontánní tah nezažil. Vsázka nesesedala a jeho měch neposkytoval vzduch o dostatečné vstupní rychlosti do pece na to, aby se svářkové železo nauhličilo a speklo v houbu.

Večer následovalo krásné posezení u vápenky. Na její hoření byl impozantní pohled, jako vždy. Běhal jsem s mobilem sem a tam a natáčel proces ze všech možných úhlů. Až nadměrná snaha o co nejvíce záběrů pramenila i z toho, že jsme se rozhodli sestříhat záznamy sami a udělat takové poučné video ve vlastní režii, kór vzhledem k tomu, že nynější výpal vápenky byl nejspíš ten poslední, jak řekl Petr Kos. Je to hrozně pracné, především, jako letos, jsa v rámci oprav a skládání vápencové suroviny de facto bez pomocníků. Navíc tento model selského zařízení je již prověřen a vyladěn, Petr se chce v budoucnu soustředit na znovuobjevení procesu pálení vápna ve vápenických milířích.

V pátek dopoledne dorazil onen kameraman z Toulavé kamery, aby si záběry stáhnul do notebooku. Nechal jsem jej pracovat a šel s Věrou přeříznout houbu z předchozího dne. Byla krásně hustá a překvapivě kulatá. I když za to nejspíš mohlo její stlučení na střed pětikilovými palicemi na špalku. Bylo evidentní, že je nutno hlušiny v sideritu ubrat i pod 15 wt%, což neodpovídá našim předchozím pokusům, či upravit složení struskotvorné přísady. Z chemického hlediska jakákoliv nově přidaná složka do systému ve správném množství (složky = SiO₂, Al₂O₃, FeO, CaO, atd.) sníží globální eutektikum (neboli starší pojem 'ententýkum' dle hlavního hutníka pro to samé - a ten má vždy pravdu), tedy bod tání strusky, což zlepšuje její tekutost. Prozatím jsme v rámci praženého rakouského sideritu pracovali pouze s dvěmi složkami – FeO (respektive i Fe₂O₃, no prostě oxidy železa) a plaveným křemenným pískem (SiO₂). Proto tavba tohoto dne spočívala v tom, použít ještě neplavený původní kaolínem znečištěný písek, kde kaolín poskytne složku třetí – Al₂O₃, tedy oxid hlinitý. Aby tam toho kaolínu nebylo moc (písek obsahuje i jím relativně bohaté zóny), bylo určité množství písku přesítováno. Partie, kde bylo kaolínu dostatečně málo, se rozdrobily a sítem propadly. Kaolínem bohaté hrudy zůstaly na sítu. Použili jsme jím chudší podsítnou frakci opět v obsahu 15 wt% vůči celkové hmotnosti směsi (siderit a onen písek).

J. Hausner, chystající tavbu v peci 4, s kolegy do pelosideritu z Hulína namíchali tentokrát 5 wt% písku a nějakou jinou přísadu – 5 wt% okují, tuším? Petr Appel se přesunul opět na svoji japonskou výheň, aby zpracoval (úspěšně) další staré svářkové železo, nyní soustřeďuje vzduch z jeho měchu pouze do jedné dyzny.

Vápenka již dohořela a chladla, rovněž v průběhu dne Jirka Kadera uzavřel veškeré průduchy na milíři a vykopáním nedopalků po jeho obvodu zahájil fázi jeho chladnutí. Během dne dorazili další účastníci včetně Kmošků (ti tentokrát jenom na otočku), především pak odpoledne členové sdružení DAGA, kteří rozbili tábor na posekané louce. Jeden z nich použil potravinářskou pec k upečení chleba, který se pro změnu povedl. Náčelník skupiny Jiřina tentokrát tolik nesršel vtipy, jak jsme zvyklí, což nás zaskočilo – snad není nemocný!

Dle očekávání se struska z naší směsi v peci 3 chovala lépe a houba byla hutnější. Pozoruhodná byla jakási ‚olejovitost‘ získávané strusky oproti používání čistě křemenného písku. Tento jev, spojený právě s přítomností oxidu hlinitého, jsme již zpozorovali v rámci sérií taveb s okujemi, křemenným pískem a variabilním obsahem syntetického korundu (čistého Al₂O₃). I tak jsme se pro sobotní tavbu pro veřejnost rozhodli kaolínem znečištěného písku ještě ubrat, a to na 12 wt%. Ostatní tavby dopadly rovněž dobře.

V sobotu to nadešlo – den pro veřejnost. Nutno poznamenat, že ráno bylo třeskuté, u sousedů přes silnici, prchajících pryč před návštěvníky, se škrábalo auto. Jirka Kadera pytloval uhlí z milíře a stěžoval si, že je příliš jemné a rozlámané (jsa původně zcela čerstvé dřevo). Celou střední partii v milíři ponechal pro překatrování. Vložené kusy vápence v milíři samozřejmě vápencem zůstaly, akorát byly zadehtované. Vápeníci začali rozebírat vrcholové partie vápenky, já jsem k nim sem tam zaskočil, abych je zachytil pro náš budoucí dokument. Výpal vápna vyšel skvěle, žádné nedopaly vidět nebyly.

Mezitím co kovář Lokajíček překovával houby z minulých let v kovárně, v potravinářské peci jeden z členů sdružení DAGA opět pekl chléb, ale především celé dané sdružení během dne předvádělo ukázky boje a scén ze života Slovanů – například náčelník Jiřina pletl sítě (umí na ryby i maskovací), Janek vyráběl skleněné korálky.

Dvojice stánků poskytovala placky a pitivo. Ve stínu pece Františky bylo možno shlédnout Petra Rajnocha drátujícího, ale ne flikujícího. Keramický stánek manželů Cibuljakových, u nějž bylo možno vyzkoušet práci na kopacím kruhu (oceněno dětmi), plstění a výrobu produktů z vlněné plsti Hanou Malikovičovou, dokresloval celou situaci. Dané produkty byly i k zakoupení – bylo možno pozorovat množství osob v osobitých plstěných kloboucích a jiných pokrývkách hlavy, potulujících se po josefovské louce.

Za zmínku stojí též sbírka replik rozličného nářadí, náčiní a zbraní patřících do raně středověkého světa z ruky Václava Soudka, který o nich i zasvěceně informoval. Je nutno ocenit i terapeutickou arénu určenou k narovnání vztahů mezi rodinnými příslušníky za pomoci přiměřené a kontrolované (stráží s nahým mečem) agrese.

Technické muzeum v Brně (správce to areálu a hlavní organizátor akce) nabízelo program zejména pro dětské návštěvníky. Přítomno bylo i Moravské zemské muzeum představující v rámci připravovaného geologického přeshraničního (směrem na jih) projektu zkamenělou faunu Josefovského a Křtinského údolí.

Zájem diváků o tavby byl velký, dotazů spousty. Jelikož jsme s přípravami započali poměrně brzy ráno, bylo možno ukončit pokusy ve stanovenou dobu, tedy již v 16:00. Samozřejmě ne všechny zaráz, nýbrž postupně, avšak jeden experiment ihned po druhém. Železná houba z pelosideritu s příměsí 5 wt% okují, jdoucí na špalek jako první, se dala velmi dobře stloukat těžkými palicemi. Petrova poměrně velká houba z přetavování svářkové oceli taktéž, rovněž i produkt z tavby rakouského sideritu s 12 wt% kaolínem znečištěného písku.

Navečer jsme byli tradičně pozváni do slovanského ležení na společnou večeři. Co jsme nesnědli my, snědla drzá lidí se naprosto nebojící liška, která již od začátku akce nezanedbala jedinou příležitost, aby něco nesnědla či neodnesla. Tak již první noc ukradla uhlíři Jirkovi Kaderovi buřty, ač se snažil vše hlídat a spal víceméně vedle nich. Poté mi ukradla moji ponožku, navzdory jejímu spíše nevábnému zápachu (poznámka hlavního hutníka O. Merty – notně nevábnému). Noc poté přemístila moji druhou ponožku a botu do středu louky. A tak to šlo dál až do závěrečné neděle, kdy byla daná liška nalezena ležíc uprostřed turistické cesty na protějším břehu potoka, sice živá, ale zcela mimo. Asi to s tou dávkou jídla u Slovanů poněkud přehnala...anebo ji srazilo auto.

Nedělní úklid probíhal v klidné atmosféře, Ondra tvrdil, že toho bylo na uklizení mnohem méně, než obvykle. Bylo to dáno i tím, že bylo napytlováno prozatím pouhých 17 pytlů dřevěného uhlí dostatečné hrubosti.

Něco jsme naším konáním i zjistili – v rámci opatření dřeva na příští milíře bude nutno dřevo objednat u ŠLP Křtiny již několik měsíců dopředu, aby stihlo proschnout a kvalita uhlí byla tímpádem lepší a výtěžnost vyšší. Zároveň jsme ‚vyladili‘ rakouskou rudu z Erzbergu tak, aby ji bylo možno spolehlivě použít pro ukázky taveb či produkci hub pro další zpracování na exponáty - repliky historických hřiven, polotovarů, čepelí a podobně. Nejasnost s tím, proč i relativně malé množství přidaného písku způsobuje vazkost strusky, navzdory jeho srovnatelnému obsahu u jiných rud, jenž fungovaly bez problému, lze vysvětlit nedopražením původní sideritové rudy, za kterýmžto účelem byla použita vyprázdněná vápenka. Je to poznat i při drcení dané rudy. Při pražení čistého sideritu dochází k jeho rozkladu na oxidy železa (převážně magnetit) a plynné CO₂. Hmotnostní rozdíl mezi výslednými oxidy železa a původní rudou činí celých 30 wt%! Takže jsme v rámci nedopražené rudy nechtě navažovali menší efektivní množství oxidů železa, neboť na ně ještě část CO₂ byla navázána! Tomu odpovídá i neobvykle nízká hmotnost produktů z taveb s danou směsí – jak strusky tak hub – oproti původně vsazené hmotnosti rudní směsi.

Pec na spontánní tah prozatím selhala, ač koncept historicky stoprocentně funguje. Chybou může být příliš jemná frakce uhlí, jenž příliš udusila tah pece, ač byl tento při použití dřeva velmi dobrý i při uzavřené peci a zacpaných dyznách. Zároveň tvar šachty pece nebyl optimální – čistě válcová poměrně úzká šachta rozhodně tah nepodpoří, natož sesedání vsázky v rámci takové výšky (poznámka hlavního hutníka O. Merty – šachta taky měla sem tam i nějakou tu zákrutu!). Bude nutno experiment v budoucnu zopakovat s jiným profilem dané pece a mnohem hrubší frakcí dřevěného uhlí (a nejspíše i sázené rudy). Ondřej Merta správně doporučuje rozhodně dbát na hladkou vnitřní líc šachty skrze tu hrubší frakci, ať lépe ‚klouže dolů. Ach jo, žádná letmá stavba takové pece do budoucna!

Měchy budou navzdory modifikaci tvaru horní plachty muset být ještě opatřeny mohutným pantem, fixujícím pohyblivou horní desku vůči hlavě měchu. Jinak se při klesání horní deska pod tíhou závaží kymácí ze strany na stranu, přetěžujíc tak popruhy ji fixující z boku, způsobujíc tímto nové netěsnosti.

Vápno v ‚klasickém‘ milíři vypálit nelze. Nejspíše bude muset po zuhlení dřeva v něm být otevřen hliněný plášť na jeho vrcholu a po obvodu, což způsobí vyhořívání vzniknuvšího dřevěného uhlí za patřičně vysokých teplot pro rozklad vápencové suroviny. Ale obojí, dřevěné uhlí i vápno, se prostě z jednoho zařízení získat zjevně nedá.