V pondělí, jako vždy, nadešel čas zapálit milíř. Samozřejmě jsme počkali na příjezd vrchního hutníka, zapalovalo se v 11:00 poté, co jsem stihl ‚dosmolit‘ a začít sušit čerstvě domodelované patro šachty velké pece na spontánní tah a Petr Kos naskládal do vápenky další podíl suroviny. Činili jsme při tom patřičné záběry včetně ‚originálních‘, třeba se mnou zalezlým v topeništi pod vápencovou klenbou snímaje, jak přidávání dalšího kamení Petrem Kosem zvrchu tlumí zbylé sluneční světlo procházející štěrbinami mezi kameny v klenbě.
Milíř zapaloval Petr Kos dle tradice, že nejlépe někdo, kdo to ještě nedělal a máme ho rádi, provádí zapálení vhozením žhavých uhlíků do krále a jejich zarovnáním najemno pořezaným a naštípaným dřevem. Letošní milíř ze zjevných důvodů nesl jméno Martin, namísto pouhého pořadového čísla. Jiná novodobější tradice je při tom zároveň pokřtít milíř whiskou stejného stáří, jako je jeho pořadové číslo v Josefově. Sice se v tom již trochu ztrácíme, nicméně byl tento milíř opravdu nejspíše šestnáctý, stejně jako whiska Glenmorangie, která chutnala milíři a posléze i nám. Horší to bude sehnat whisku sedmnáctiletou pro příští rok...
Milíř moc dobře nechytal. Nejspíše i nějaké peripetie s atmosférickým tlakem, ale nespatřil jsem pomocné přísavné průduchy na patě, které se v této počáteční fázi rozhodně hodí. Dřevo bylo ale hlavním viníkem – bylo tentokrát de facto čerstvé, což způsobuje ztráty na výtěžku uhlí, jeho nižší kvalitu (větší rozpukání) a u velkých milířů dokonce i výbuch milíře v počáteční fázi hoření kvůli velkému množství vznikající vodní páry, jenž se v kontaktu s již vzniklým dřevěným uhlím rozkládá na vodík a oxid uhelnatý – vysoce hořlavou směs známou též jako ‚dřevoplyn‘. Když si pak milíř někde přisaje příliš vzduchu nebo se dřevoplyn lokálně přehřeje, neštěstí je na světě.
Na závěr dne, konečně po nadstavbě další sekce, dosáhla výška pece na spontánní tah kýžených dvou metrů a byla tak de facto připravena na zazdění a použití další den.
V úterý se nám moc dobře nevstávalo, jisté aspekty toho proč, zde nebudeme raději zmiňovat. Toto paradoxně dokreslovala i intenzita hoření milíře, jenž byla též velmi pochybná, navzdory patním průduchům ze strany, ze které se milíř zuhloval pomaleji. Původně byly ‚taviči‘ pro tento den plánovány tavby ve dvou pecích, a to s rudní směsí, jenž nám od loňska zbyla téměř ve svém celku, kvůli průtrži mračen a přerušení našich tehdejších ukázkových taveb. Leč zmíněná ‚zbytková‘ vyčerpanost vedla poté, co již byly opatřeny štítkem obě pece, tedy ta na spontánní tah i pec vedlejší, čislo 3, k rozhodnutí, že pro dnešek zahájíme tavbu jen v peci na spontánní tah, vybavené proschlým štítkem opatřeným třemi dyznami, ne pouze jednou, z čistého kaolínu, dle historických afrických předloh. Samotný předehřev daného ‚monstra‘ dřevěnými poleny naznačoval, že se experiment povede. Na rozdíl od vedlejší klasicky vysoké pece č. 3 (v níž byly ‚líné plameny‘) chrlil ven asi metrový silně spontánním tahem hnaný kychtový plamen. To by bylo skvělé, kdyby se zadařilo! Znamenalo by to, že jsme získali pec, již lze ovládat pouze jednou osobou! Není potřeba žádný měch, tedy žádný ‚dmycháček‘ coby druhá osoba. Tedy například uhlíř, zrovna pálící milíř (nutnost prohlédnout zařízení pouze každé dvě hodiny), je schopen zároveň bez problému přikládat do dané pece a tímpádem získat železnou houbu!
Ovšem vše se změnilo poté, co jsme předehřátou pec naplnili klasickou jemnou frakcí nadrceného uhlí pro standardní kusové pece, do nichž je vzduch hnán pulzy z měchů. Tah kompletně ustal. Po odhrabání asi 40 cm vsázky zvrchu rukama (byla jen lehce teplá) jsme se ZrMartinem dokonce získali i kychtové plameny!!! Leč naše vize, že čím více se z již vloženého uhlí prohřeje, což napomůže nahřátí další části uhlí, umocňuje postupně a nadále tah a komínový efekt vedoucí k nahřátí dalšího nadložního uhlí a tak dále, až se nakonec prohřeje celá vsázka v peci, zvýšiv tah a teplotu na pracovní hodnoty, se nesplnila. Pec nadále chladla, nakonec zmizely i kychtové plameny. Experiment jsme proto opustili a odebrali se k táboráku – koneckonců se již stmívalo.
K večeru dorazil i kolega Petr Appel z Vyškova, aby sestrojil svoji celkem mělkou (30 cm výška) výheň japonského typu, poháněnou dvojčinným měchem (jak nečekaně též japonského typu). Samotná výheň sestává (já miluji jednoduchost) z prostých dvou rovnoběžných řad žáruvzdorných cihel tvořících dvě paralelní stěny (anebo na jejich stavbu mohl použít i náš kaolín, pro mě za mě), vzdálené od sebe asi 35 cm. Ve středu půdorysu daných stěn má být zhotovena z obou stran dyzna, jíž se bude do výhně vhánět vzduch. Nos každé z dyzen má vyúsťovat do prostoru topeniště zhruba v polovině až spodní třetině výšky bočnic (stěn).
Petrova ‚ruda‘ nebyla skutečnou rudou, nýbrž směsí plátků staré svářkové oceli. Tuto hodlal prohnat svojí výhní, aby kov nauhličil, čímž by teplota tání získávané uhlíkaté oceli náležitě klesla, a tímpádem se dostatečně nauhličený materiál roztavil a poté ‚slil‘ v nístěji výhně pod úrovní dyzen do ‚houby‘, jenž je ovšem oproti původnímu železu vysoce uhlikátá, a Japoncům (či Japanofilům) umožňuje z ní ukovat patřičné čepele. I když se může popsaný proces klasickému hutníkovi zdát jako poněkud paďourský (Japonec/Japanofil se tímto vyhýbá veškerým strastem spojeným se zpracováním skutečné železné rudy), je tato procedura doložena v japonské historii samotné. A koneckonců i my sami jsme v minulosti zkoušeli zrecyklovat malé kousky našich železných hub do dalších taveb – a to velmi úspěšně.
Ve středu, po selhávce s pecí na spontánní tah, bylo celkem jasné, že tento koncept, alespoň za daných podmínek, fungovat nebude. Je pravdou, že jsme ještě mohli zkusit tavbu v dané peci s hrubší frakcí uhlí (i rudy), což se nejspíše v budoucnu stane, ale pro tentokrát jsme záměr použití ‚pece bez měchu‘ opustili.
Naskytla se nám tím jedinečná příležitost – moci uříznout kus šachty pece na železo – a to pilkou taktéž na železo. Věříme, že jsme v celé historii lidstva byli v rámci užití dané techniky opravdu první! Ve svrchních částech šachty a zadních partiích samotné nístěje se keramika na bázi žáruvzdorného kaolínu nikdy nevypálí, pouze proschne a lze ji znovu nadrtit a smíchat s vodou pro získání plastické hmoty na další pec. Musím konstatovat, že pocit nařezávání pece z keramiky pilkou na železo je poněkud bizarní.
Po uříznutí asi jednoho metru výšky šachty stačila daná hmota, opět nahrubo nadrcená a prošlapána v kalfasu s vodou, na stavbu zhruba dvou třetin pece č. 4, rezervované pro návštěvu Josefa Hausnera (dočasně i jeho rodiny) a rovněž jeho pomocníka Lukáše, jenž se v dané peci hodlali zhostit série taveb pelosideritové rudy z Hulína.
Mezitím jsme ve dvojici spolu se ZrMartinem a dorazivší Věrou Fejtovou ze skupiny Býčí skála (a muzea v Havlíčkově Brodě) opět předehřívali z předešlého dne již zazděnou pec č. 3, spoléhaje na stabilitu dyzny, jenž v dané peci taktéž sestávala ze směsi písku a kaolínu v poměru 3:1, a byla tedy i v již suchém stavu odolnější na tepelné šoky, s opětovným zahříváním spojené. V plánu bylo tavit vypražený siderit z lokality Erzberg, rakouského nejspíše nejproslulejšího a největšího ložiska železné rudy ve Štýrsku, s proplaveným křemenným pískem z pískovny Seč u obce Rudice z minulého roku (zhruba 30 wt%). Rovněž byl k dispozici druhý kýbl s menší příměsí daného písku (15 wt%), působícího jako tavivo umožňující vznik dostatečně kapalné strusky. Rozhodli jsme se použít oba kýble, ponejprv ten s více příměsí hlušiny.
Po instalaci obou měchů k pecem 3 a 4 bylo možno přejít k předehřevu a vysoušení štítku pece 3 pomocí dřeva. K získání dostatečně tenkých metr dlouhých profilů nám dopomohly výdobytky jarní brigády na dřevo v únoru – zkrátka o palivo daných rozměrů nouze nebyla.
Samotná tavba neprobíhala zrovna podle našich představ – boje s vazkou struskou byly urputné, nakonec jsme i ulomili dyznu. Paradoxně na závěr, kdy došel siderit s vysokým podílem písku a začali jsme sázet hlušinou chudší směs, se stav strusky zlepšil. Výsledný kov bylo též možné rozdělit na starší část (spíše světle zelenou strusku prostoupenou nespojenými částicemi a kapkami vysokouhlíkaté oceli) a nad ní partii dosti kompaktní, vzniknuvší později. Obě se od sebe oddělily při sbouchávání produktu na špalku.
Petr Appel, přetavující svářkové železo ve své výhni, dopadl o poznání lépe, kdy se mu alespoň u jedné z protilehlých dyzen, kterou proudilo více vzduchu, vytvořila kompaktní ocelová houba.
Během dne Petr Kos doskládal vápencovou surovinu do vápenky a ještě navečer již v zařízení i zatopil, aby mu surovina trošku proschnula na čtvrteční výpal. A já jsem dal kynout chlebové těsto pro čtvrteční pečení a přes noc rozpálil chlebovou pec jejím naládováním dřevem a uzavřením pro získání líných plamenů, působících celou noc.
Komentáře
dominik talla
5. Září 2025 - 7:46
Trvalý odkaz
Drzá liška stále žije!
Dne prvního září letošního roku (2025) jsem, byv na cestě taktéž do školy, ale do vysoké školy ve Vídni, střetl sousedku Staré huti Petru Dohnalovou, jenž raportovala následující informace: Dle pozorování ochranářů a jiných zainteresovaných členů ze skupiny Býčí skála je drzá liška kradoucí boty, ponožky a jídlo matkou dvou liščat, kdy ovšem obě přejelo auto. Bylo to právě jedno z nich, jež jsme objevili po srážce s autem na druhém břehu Křtinského potoka, nikoliv samotnou drzou lišku. Lze tak předpokládat další krádeže především jídla, smrdutých ponožek či bot už snad ne (snad se liška již dostatečně poučila).