Japonské kovářské výrazy v přehledu a co z jejich odkazu plyne...

Dle dostupných zdrojů se jeví, že po jistých korekcích hutního procesu ve slovanských středověkých pecích, popsaných v jiných příspěvcích, již z větsiny našich současných taveb úspěšně získáváme kýžený produkt, jejž Japonci titulují souhrnně 'houbovegane'. Z tohoto materiálu se i pouze lehkým zpracováním dá vyrobit 'lehcekovanegane', též známé pod zcela konkrétně mířeným japonským pojmem 'lupovegane'. Další kování zajistí transformaci tohoto polotovaru na 'hranategane' či 'placategane' (lišící se od sebe tvarem). Někteří hyperaktivní nováčci dospějí usilovným jednostranným kováním kusu placategane až k takzvanému ‚rozplaclegane‘, jež je posléze vlivem svého tenkého průřezu a plošně ne zcela určitého tvaru náchylnější eventuelní oxidaci a shoření při následných ohřevech ve výhni.

Hlavně z placategane, eventuelně i z rozplaclegane, se většinou vytváří opět spíše hranolovitě tvarované 'svařenegane' (autor si v tomto příspěvku vyhrazuje preferovat fonetickou stránku japonských pojmů), a to poměrně složitým procesem, jehož jsou schopni pouze ti, kteří mimojiné důvěrně znají výše uvedené pojmy. Opakovanou transformací mezi placategane a svařenegane, při které svařenegane rozkováme do plochy, získaje tak kusy již rafinovaného placategane, a tyto znova svaříme, získáme sice opět svařenegane, ale již s homogennější strukturou, vhodnou pro další zpracování. Tuto operaci lze mnohokráte zopakovat, případně šetře čas svařováním celého paketu složeného z vícero na sebe navrstvených předtím zvlášť vyrobených kusů rafinovaného či ještě surového placategane. Je výhodné, když mají všechny zúčastněné kusy placategane v paketu zhruba stejnou šířku a délku, byť třebas na úkor své placatosti.

Za určitých předpokladů jeho počáteční kvality lze i přímo z počátečního ‚lupovegane‘, a ne až ze ‚svařenegane‘, zhotovit některé formy takzvaného 'užvykovanegane'. Heretická sekce japonských tzv. Protošintoistů s ústředím na ostrově Hokkaidó tento pojem nahrazuje termínem 'hotovegane', a je nesmírně zajímavé, do jaké míry se daný materiál i svým vnějším tvarem již podobá původně zamýšlenému výrobku. Většinou je míra shody taková, že již není třeba dalšího kovářského zpracování, a daný produkt tak představuje vrchol snažení našich orientálních kovodělných vzorů.

Mimochodem, je prokázáno, že stoupenci dané zneuznané větve kovářských odpadlíků z nejsevernějšího japonského ostrova, užívající zmíněný pojem ‚hotovegane‘, páchají rituální japonskou sebevraždu ‚seppuku‘ vlastními naleštěnými výkovky mnohem méně často nežli jejich jižní kompatrioti, a proto se pojem ‚hotovegane‘ čím dále více etabluje oproti původnímu slovu ‚užvykovanegane‘ v tamějším kovářském slovníku. Slovo ‚užvykovanegane‘ je oproti povstaleckému výrazu mnohem delší a pronunciačně náročnější. Navíc neobsahuje kratší rebelský termín žádné diakritické znaky – háček - a lze jej tedy mnohem snadněji a rychleji textovat ostatním japonským kovářům přes WhatsApp, Facebook i jiné podobné mobilní aplikace, šetře tak čas svůj i jejich.

Kovářští nováčci, jimiž jsme i my, se často v kterékoliv fázi výrobního procesu mohou snadno střetnout s podivnou neestetickou a nekvalitní formou oceli, jak tvarem tak konzistencí, již japonští mistři označují souhrnným termínem 'zkaženegane'. Míru odchylky zkaženegane od standardně očekávaného výsledku v dané fázi zpracování poté dokresluje ještě určitá předpona. My již nejsme u toho všeho zcela noví, a tak jsme na hradě Buchlov v roce 2018, navzdory přítomnosti neznámého bucharu a osob ne zcela znalých vlastností prvotního materiálu z kusových pecí (houbovegane), vyvázli naštěstí pouze s ‚lehcezkaženegane‘. Mnohem horší výsledek, již jen obtížně transformovatelný v užvykovanegane/hotovegane, představuje 'střednězkaženegane' (již většinou dosti drobného a rozpukaného charakteru), jemuž pouze nejznalejší kovářští mistři posléze případně dokáží s nasazením všech svých sil a znalostí navrátit podobu svařenegane.

Ti hokkaidovští rebelové zase musejí o sobě nechat vědět, a vymezují tedy ještě pojem 'zcelazkaženegane', tentokrát navzdory jeho délce i diakritice – výraz pro materiál, jenž svou povahou v nejkrajnějším případě splývá s charakterem hutnické strusky. Ani nejkovanější japonští mistři se dané hmoty posléze nechtějí dotknout, boje se o vlastní kladiva, a k výraznému rozčarování jejích původních autorů – zase těch zpropadených nováčků - ji soucitnější z nich alespoň znova přidávají ke vsázce do následných taveb v kusové peci.

Již pouhý tento stručný přehled snad dostatečně nastiňuje kouzlo, rozmanitost a flexibilnost odborné terminologie našich vysoce respektovaných japonských kolegů z branže. Navzdory zdánlivě nepřebernému množství pojmů ve výše uvedeném textu je tento příspěvek pouhou ‚špičkou ledovce‘ rozsáhlé a tajuplné slovní zásoby našich řemeslných bratrů z východu, jenž svými dovednostmi (dokonce zvládají vyrábět i kvalitní meče!) zjevně zastiňují ostatní kovářské kultury, i tu naši vlastní, a to do takové míry, že se mladá generace českých kovářů věnuje spíše daným cizokrajným praktikám a snění o nich, nežli obnově a údržbě těch našich. Ale nezdá se, že by toto mísení naší středoevropské a japonské kultury bylo nějakým novodobým trendem - vždyť již i jen jazykový kořen prastarého slova ‚kat‘, našeho odvěkého výrazu pro popravčího (tedy celé dané slovo), je nápadně podobný japonskému slovu ‚katana‘, tedy jménu tak všemi vzývaného japonského meče! Jenom náhoda?

A to vše navzdory tomu, že samotný typický japonský (bimetalický) meč není zase až takový technologický či kovářský zázrak, v porovnání například se středověkými merovejskými západoevropskými meči se zvláštní páteří tvaru I-profilu z měkkého železa, svařenou ze tří kusů orientovaných tak, že usměrnění ‚vláken‘ materiálu respektuje směr, ze kterých náraz na břit přijde, a to tak, aby byly pohlceny výsledné vibrace! Dokonalý absorbér nárazu čepele o čepel, z obou boků ještě vyztužený dvojicí či i trojicí navařených prutů čtvercového průřezu z tordované oceli se vzájemně protichůdně nastaveným směrem torze pro rušení vnitřního pnutí v čepeli i během konečného zušlechťování, a zároveň po zaleštění a naleptání plnící dekorativní funkci v centrální části čepele! Na to vše ještě vlnkovými svary navařená, pro dobrý meč nezbytná, dvojice ocelových břitů... Tolik bezchybných kovářských svarů mezi tolika díly o odlišném obsahu uhlíku, taková péče, taková...dokonalost! A tolik šancí v rámci výroby něčeho tak neuvěřitelně složitého cokoliv zkazit, a muset začínat po mnoha dnech či týdnech práce zase od píky! Mnohonásobně více vědění, zručnosti, vytrvalosti a soustředění, než vyžaduje to japonské vsazení jednoho kusu měkké oceli do pouzdra z tvrdšího kalitelného materiálu (řečeno i s vědomím složitějšího profilu těch nejlepších katan z vícero svařených kusů)! Takový merovejský meč bych koval i já – ale jen proto, abych nakonec ověřil, zdali to celé kovářství a manipulaci materiálu již nějak rozumně ovládám...

Jinak k čemu je dnes vlastně meč, k čemu katana? Až pomine třetí světová válka a porostou cibule průměru basketbalového míče důsledkem zbytkového ozáření ze svržených atomových bomb, pak bude mít katana ideální délku kuchyňského nože pro přípravu cibulačky. Ale než toto období nadejde, nemá praktického významu, se všemi těmi střelnými a jinými zbraněmi všude kolem, vlastnit něco jako meč. A vzrostlý strom se také lépe poráží sekerou nežli mečem... A proč si při výrobě sekery zrovna neprocvičit kovářské svařování vsazením ocelového břitu do těla sekery z měkké nízkouhlikaté oceli, a posléze daný břit správně zušlechtit?

Na obhajobu japonských mistrů, i pro uklidnění tento článek čtoucího kovářsko-nožířského pléna, musím navzdory své polemice přiznat, že v japonské kovářské ‚kuchyni‘ je mnohé, co stojí stran našich vlastních dovedností za to převzít – vždyť jen jejich dokonalé zvládnutí svaření paketu těch jakýchsi neforemných drobných placiček čehosi (tj. tamahagane), co je výše označeno výsměšným pojmem ‚střednězkaženegane‘, opět do kompaktního bloku, představujícího poté homogenní vnější plášť jejich meče, je úžasně náročná a užitečná kovářská dovednost hodná naučení se! Další cenná schopnost do repertoáru leckterého našeho kováře!

Jen se to s ničím nemá přehánět – máme i naši vlastní minulost, a k tomu bohatou kovářskou kulturu a slovník, která sice není zdaleka tak mediálně nafouklá jako ta japonská, ale možná o to obsáhlejší a určitě všestrannější... Proč nechtít vykovat namísto meče třeba dobrou motyku, jenž se vždy hodí, začínaje ale ne s hutním polotovarem jako obvykle, ale s vlastnoručně vyrobeným houbovým kusem oceli z nasbírané, vypražené a poté zhutněné železné rudy, se všemi s tím spojenými peripetiemi, které jsou ale zároveň řemeslnými výzvami? A pokud je to ještě málo, tak co takhle s vlastnoručně vyrobeným dřevěným uhlím z tvrdých dřev, taktéž s vlastnoručně navrženým a vyrobeným měchem, a k tomu zvládnutou znalostí chování keramických žáruvzdorných hmot, jako je například kaolín? Toť pojivo i většiny moderních šamotových hmot, ze kterého bude vyrobena ona redukční pec, využívaje k její stavbě ještě odlišných vlastností sprašové hlíny pro zatěsňování puklin, mezer a pro letmé opravy během samotné tavby... Ta nádherná radost z takového úspěchu, když se to nakonec celé povede, byť to mohlo tolika způsoby selhat, umocněna tím, jak delikátní, složitý a pestrý byl celý výrobní proces, a co vše teď vlastně dotyčný umí, zvládl, z tolika tak rozdílných oborů, čemu nyní rozumí... A přitom pro jiného neznalého kováře půjde nakonec nadále jen o ‚prostý‘ kus železa – prostě o motyku – a bude učeně tvrdit, že lepší a daleko estetičtější, když už, by bylo to celé udělat například z mokumegane mosaz/ocel... navzdory následně mnohem horším mechanickým vlastnostem dané motyky...

Spíše než studovat exotické pojmy a termíny a s nimi poté zkoušet oslnit své okolí, bych patřičným kovářům doporučil, když to už musí být, nejlépe hledat či obnovovat naše vlastní české výrazy pojmenovávající to či ono stadium výroby hotového produktu, a hlavně coby řemeslník-kovář, ať už aspirant či profesionál, neustále zaučovat a zdokonalovat především ‚své ruce‘...