Martinovo ohlédnutí se za podzimními počiny ve Staré huti

Vzhledem k tomu, že je v našich řadách spousta fundovaných osob píšících příspěvky plné čísel, odborného výraziva a kdejakých dalších zajímavých a stěžejních ‚nesmyslů‘, myslím, že je nasnadě, aby někdo obecně vědeckou úroveň krapet srazil a přiblížil procesy i neodborné veřejnosti (a rozhodně to nemá nic společného s mojí leností si tyto aspekty pamatovat, případně je hledat v chytré literatuře).

Po mém příjezdu k naší známé baterii pecí jsem byl přivítán Ondřejem Mertou, našimi zlínskými přáteli Lídou a Pepou, kteří ale nemají se Zlínem téměř nic společného, dvorním fotografem Martinem Barákem a trojicí nově se účastnících kovářů od Českého Brodu. Zanedlouho dorazil s pozdravem „Vápnu zmar!“ (mistr zde jistě omluví mou zjevnou nedoslýchavost) také vápeník Petr Kos s rodinou. Z ostravské Vysoké školy báňské nás navštívila delegace v podobě pana docenta Tomana a jeho prapotomků.

Vzhledem k počtu účastníků a rozhodnutí tavit jen ve dvou pecích jsem se jal úkolů pro jejich důležitost na ‚pergamen‘ a ‚Švabachem‘ sepsaných Dominikem Tallou. Díky dostatečné průpravě v podobě čtení mého vlastního písma bylo možno tajuplnou ‚šifru mistra Tally‘ nakonec rozluštit. Úkoly byly tři a velice jasné, včetně přesných instrukcí, a tedy bylo teoreticky nemožné cokoliv pokazit.

Zatímco se pomalu nahřívaly pece, zprvu, kvůli všudypřítomnému vlhkému palivu, hnané mou ‚podpałkou ekologicznou do grilla, pieca i kominka‘, o jejíž ekologičnosti a schopnosti hořet jsem byl velmi skeptický, zprovoznili jsme naší technologicky vyspělou kovárnu. Teď už nezbývalo nic jiného, než ukrást hutníkům trošku ohně a začít ničit životní prostředí dalším žroutem uhlí.

Prvním úkolem, tím nejsnazším, bylo zvětšení záseku na jedné z hub. Proces je to veskrze jednoduchý, stačí houbu zahodit kamsi do výhně (pro přesnou geometrii umístění a tepelných toků uvnitř výhně doporučuji obrátit se na doktora Tallu), zasypat vagonem dřevěného uhlí, několik hodin dmýchat a pak do houby umně praštit.

Po vložení houby do výhně a prvotním lehkém temperování jsem se za pomoci jednočinného měchu, běžně užívaného k tavbám, pustil do postupného ohřevu houby. Zhruba po půlhodině dmýchání a půlce pytle tvrdého dřevěného uhlí, při jehož výrobě se naši uhlíři a spousta dalších lidí v květnu nemálo nadřeli, jsem se rozhodl, navzdory Dominikově poznámce „nahřát raději více než méně,“ zásek zvětšit. Po sesbírání potřebných propriet ve formě kleští, upraveného kalače (užívaného místo sekáče či klínu pro tvorbu záseků), kladiva a dvou pomocníků jsem houbu z výhně vytáhl. Přestože jsme se s Pepou víceméně shodli na faktu, že je houba ještě v podstatě studená a nahřátá velmi nerovnoměrně, hnán mým silně vyvinutým smyslem pro ekologii a popíchnut jedním z českobrodských kovářů, jsem dal svolení k přechodu do druhé fáze.

Houba vypadala již v zastíněné kovárně poměrně chladně (asi jako oharek na cigaretovém nedopalku), ale teprve po vytažení na světlo jsme mohli naplno ocenit její barvu – v podstatě stejnou, jako by se celý rok válela kdesi v rohu depozitáře, tedy šedou. Protože jsme však všichni tři profesionálové a o tváření toho víme více než dost, rozhodl jsem se i přes tento lehký nedostatek zásek zvětšit za každou cenu. Houba proto leží na špalku, mnou svírána v kleštích, kalač už je také na místě a přichází rána kladivem. A druhá. A třetí. A teď už je, doufám, všem jasné, že prasklina, která vznikla na jedné straně houby, aniž by se zásek jakkoli prohloubil, nebyla způsobena naším ,odborným‘ počínáním pod mým ještě ,odbornějším‘ dohledem.

Nezbylo tedy nic jiného než si, jak nám naše češství káže, zanadávat na počasí, politiku a hlučného souseda a vrátit houbu do výhně. Po dalších zhruba dvaceti minutách dmýchání a úspěšném odpichu jedné z kusových pecí jsem se rozhodl pro druhé kolo. Houba po vytažení v celém objemu zářila krásnou žlutou barvou, která na slunku jen lehce ztmavla na žluto-oranžovou. Špalek, kalač, kladivo… a hle, povedlo se. Zásek na houbě byl prohlouben a odsouhlasen generálhutníkem O. Mertou. Jediná vada na kráse je ta malilinká prasklinka táhnoucí se od záseku až k protějšímu okraji houby, krásně viditelná zejména v nahřátém stavu.

Po několika obligátních fotografiích - s houbou na špalku, v kleštích, vně i uvnitř kovárny, s prasklinou i bez, v kulichu, v bikinách, na skále a pod vodopádem - bylo hotovo. Vzhledem k tomu, že dalším úkolem bylo rozpůlení další, zatím nenaseknuté houby, pustil jsem se do velice komplexních ekonomických kalkulací pro predikci rentability tohoto procesu (tak přece jsem to nestudoval nadarmo!). Po dlouhých dvou vteřinách počítání a zjištění, že na ohřev první houby padlo tři čtvrtě pytle uhlí a zhruba hodina nepřetržitého dmýchání, bylo rozhodnuto, že s dalším úkolem si může doktor Talla klidně pohrát sám.

Po tomto nebývalém veleúspěchu jsem praštil houbou na okraj výhně, kleště zahodil do prachu udusané podlahy naší kovárny a nabídl jsem (čti „byl jsem okolnostmi donucen přiložit“) pomocnou ruku zlínským hutníkům. Následovala očekávaně úspěšná vylomení obou pecí, ve kterých se štěstím tetelily houby z Olomučanské železné rudy. A to navzdory počátečním potížím se štítkem jedné z pecí, téměř doslova vysochaného Ondrou, který se několikrát téměř rozpadl (samozřejmě štítek, ne Ondra), a rovněž mírně opadanému štítku a výfučny na peci druhé. Českobrodští vypadali úspěchem rozradostněni a po chvíli mučení houby v kovárně prohlásili i oni den za úspěšný. Následovalo už jen opékání buřtů, posezení kolem ohně, úklid prostoru následujícího dne, dlouhé a srdcervoucí loučení a ještě delší, srdce a duši (kdybych nějakou měl) mnohem více drásající cesta po dálnici D1 domů.

A abych teď tento příspěvek plný sarkasmu a nadsázky mně vlastních přeci jen mírně povznesl, utvořím nějaký smysluplný výstup hodný mých znalostí (protože proto to děláme, bez zápisů a závěrů bychom jen zabíjeli čas, my ale děláme vědu!). Z tohoto částečného nezdaru vyplývá několik věcí, které jsou celkem zásadní, ale v podstatě to není nic, na co by nepřišel libovolný byť jen trošku přemýšlivý jedinec.

Houba je materiál velmi porézní a nehomogenní. Už při ohřevu je proto třeba počítat s velmi nevyrovnaným prohříváním houby způsobeným především všudypřítomnými dutinami. Byl-li bych dosti schopný pořizovat kvalitnější fotografie, bylo by například krásně vidno, že prasklina, která nám na houbě při neodborné manipulaci s ní vznikla, kumulovala více tepla než zbytek houby – což je mimochodem efekt obdobný tomu, když vám dýmka začne prohořívat právě v místě, kde dříve praskla (ne že by to někomu bylo k něčemu dobré vědět). Vlastnosti a chování materiálu při tváření v jednotlivých částech houby pak nejsou rozdílné jen kvůli různým obsahům uhlíku a dalších prvků v oceli, ale také různorodým zastoupením dutin, strusky a dalších sajrajtů v průřezu houby. Zásek v takové houbě poté působí jako další nepříznivý prvek tak, že se v oblasti od jeho vrcholu po protější hranu houby postupně kumuluje pnutí vzniklé mechanickou prací při tváření a houba je proto náchylnější k tvorbě prasklin či přímo rozlomení právě v tomto místě.

My tvářeči však máme jistou výhodu v tom, že kovy obecně při vyšších teplotách získávají lepší plastické vlastnosti a tím snáze odolávají zmíněným pnutím, což umožňuje jejich tváření i v takto nepříznivých podmínkách. Proto jsme také byli po ohřátí na vyšší teplotu schopni zásek zvětšit bez dalších výraznějších vad v podobě makro-trhlin, jak správně předem avizoval Dominik Talla.

Samotný proces ohřevu by měl být ideálně pozvolný a teplota výhně by se neměla zvyšovat příliš prudce. Prudký ohřev má v našem případě několik nevhodných efektů. Kvůli neoblomným mechanismům šíření tepla materiálem (snadno spočítatelným v případě homogenního materiálu, u takto nehomogenního čehosi je to s mými znalostmi naprosto nemožné) je takový ohřev energeticky velmi neefektivní, neboť výrazně vyšší teplota výhně nutně neznamená, že se materiál prohřeje v celém objemu o to rychleji. Také kvůli tomu hrozí, že zatímco teplota na povrchu zahřívané houby dosáhne teplot, kdy začne materiál odhořívat, střed houby ještě nedosáhne požadované teploty a materiál tak nemá dostatečnou plasticitu pro bezproblémové tváření bez vzniku trhlin. I kvůli těmto efektům probíhají ohřevy ingotů a bram v moderních kovárnách a válcovnách postupně.

Dalším faktorem, kterému je vhodné se věnovat, je způsob dmýchání vzduchu. Ve výhni s přítomnou houbou dochází k tomu, že na straně u výfučny je teplota o poznání vyšší než na straně druhé, a je tedy nutno houbou čas od času otočit, aby bylo docíleno v jistých mezích rovnoměrného prohřátí v celém průřezu. Proto by ohřevu jen prospělo, vháněl-li by se vzduch minimálně ze dvou protilehlých stran. Díky Dominikově snadno rozebírací a zastamdací cihlové konstrukci tří ze čtyř stěn výhně by toto bylo vcelku snadno realizovatelné. Také by nám náramně pomohlo, kdyby se vzduch vháněl kontinuálně bez pulzů způsobených použitím jednočinného měchu, které vedou jen a pouze k výraznému kolísání teplot směrem dolů. To by šlo vyřešit zejména použitím dvojčinného měchu (ideálně s možností regulace průtoku vzduchu, což dostupný měch umožňuje pomocí plíšku-šoupěte), případně použitím dvou jednočinných měchů zároveň (to by však vedlo pouze k vyšším nárokům na dmýchače). Díky těmto opatřením by, podle mě, nedošlo ani tak k úspoře času (která by pramenila víceméně jen z ohřevu ze dvou stran), ale hlavně k výrazné úspoře paliva a nižšímu riziku destrukce výhně ‚něžným‘ zacházením s houbou v kleštích při otáčení. K velmi podstatné úspoře času a uhlí by však došlo i využitím zbytkového tepla houby krátce po vytažení z pece a po počátečním zhutnění na špalku, což však bylo vzhledem k časovému rozestupu obou akcí v tomto případě nereálné.

Výsledek našeho snažení také poukazuje na to, že obdobnému činu, tedy pouhému zvětšení záseku na již vychladlé houbě, by se v době rozkvětu tavby železa v pecích obdobného typu kvůli zjevné neefektivitě nejspíš každý vyhnul (což platí i pro dnešní dobu, chtěl-li by někdo houbu následně zpracovat kvůli výdělku).

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se zúčastnili a tvořili parádní atmosféru, Ondrovi za možnost účastnit se a všeobecnou organizaci, vrchnímu veliteli českobrodských za chutné pivo a poklonit se až k zemi našemu gulášovému mágovi Tondovi Chaloupkovi za výborný sobotní oběd. A samozřejmě se jen tak trošku malinko omluvit Dominikovi za nepříliš přesné dodržení jeho instrukcí a nalomení houby.

Martin Hrubý