Když jsme se na konci letošního jarního Josefova loučili, ani ve snu mě nenapadlo, že Martina Baráka vidím naposledy. Poté jsme ještě telefonovali – domlouvali jsme se na focení archeologických lup, které jsme v poslední době získali do sbírek muzea (TMB). Z toho se esemeskou omluvil kvůli zdravotním potížím a druhý den už nebyl. Když zpráva dorazila, nebylo to o hryzání rtu, protože odešel dobrý kamarád a důležitý člověk v mém životě, se kterým jsme se znali bez jednoho roku třicet let.