Květnový Josefov den po dni (2017)

Setkání proběhlo jako vždy až příliš rychle, i když jsme si jej letos natáhli o jeden týden. Stalo se tak kvůli závazku uspořádat ještě druhý workshop (mimo našeho Starého železářství) a pro něj zapálit milíř již o několik dní dříve (po poledni ve středu 17. května). O tom však již bylo referováno dříve. Zde je stručná rekapitulace toho co následovalo a něco postřehů.

Tedy:
19. května, pátek– tavby v pecích 1, 3 a 4. Jako vsázka byly použity okuje (čisté v peci 3 a se 3% rudického písku v peci 4). V peci 1 proběhlo zopakování jedné z loňských taveb (okuje + 20% písku), neboť jednak, jak známo, opakování jest matkou moudrosti a jednak jsme z nouze v loňském roce použili dřevěné uhlí vypálené ze smrkového dříví a to je mnohem méně výhřevné. Výsledky tehdy nestály za mnoho (malá výtěžnost tavby, méně kompaktní železo) a bylo je nutno zopakovat. Na vnitřku pecí bylo při tavbě čistých okují patrné, že když vsazená matérie nemá v sobě vhodný materiál pro tvorbu strusky, musí si jej vzít v nejbližším okolí – ze stěny pece, která jevila známky rozsáhlé eroze nad oblastí štítku včetně. Rovněž byla na těchto tavbách dobře patrna již několik let nám známá závislost míry nauhličení houby na množství a vazkosti vznikající strusky. Zatímco se 3% písku vznikla silně uhlíkatá ocel, jevila houba vzniknuvší z čistých okují již vrcholovou partii se silným natavením, blízkou litině. V nístěji pece se pak nacházely četné kapky litiny. Známi pro jejich škodolibost, vybrali tavicí právě tuto houbu k přednostnímu kovářskému zpracování kovářem J. Lokajíčkem, znaje již po jejím prvotním zhutnění její drolivý charakter a tvrdost (tzv. “pomsta šéfkuchaře“). Výsledek dopadl, jak se dalo čekat – silně rozpukaná tyč, použitelná kvůli vysokému nauhličení možná tak jako vsázka do kelímku pro výrobu wootzu, kyselý výraz v tváři spolu s bolavou pravou rukou kováře Lokiho a velmi pobavení taviči. To houba z pece 1 (obsluha ze Zlína) dopadla celkově velmi dobře, vlivem většího množství strusky a průměrného nauhličení.

20. května, sobota – Petr Kos dále opravoval vápenku, resp. její topeniště. Jirka Kadera stal se letos dehtářem, neboť Dominik s Bobem zvládli milíř takřka samotincí. Přesto pomohl se stavbou milíře a s Edou Tržilem pomohli i s nočním hlídáním. A v neposlední řadě učinili pořádek okolo milíře a iniciovali přesun zbylého dříví k vápence a celkově učinili okolí milíře „gemütlich“. Jiří provedl myslím povedenou rekonverzi opuštěné keramické pece v pícku dehtovou a tentýž den učinil první pokusnou destilaci dehtu z extra smolného borového dříví.

Tavby v pecích č. 3 a 4 – vsázkou byl siderit, který doputoval speleologickou poštou ze Slovenska. Opět v jedné peci ruda čistá, ve druhé (pec 4) s příměsí písku (10%). Obě tavby selhaly kvůli nadbytku křemenné hlušiny v rudě poskytnuvše dvě sklovité „čižmy“ s uzavřenými krůpějemi litiny, snad by pomohlo rýžování rudy na koncentrát...

V přípravě na pražení chalkopyritové rudy vybrána poslední vypražená dávka místního goethitu. Rudu pražíme stále na stejném místě před šachtovou pecí, v bývalém obslužném prostoru původní chlebové pece. Jednalo se o 153 kilogramů rudy (vypražené), takže jsme se dostali na celkové množství 429 kil rudy. Takoví jsme šekuvní. Kdyby někdo měl zájem, tak samozřejmě nedáme.

21. května, neděle – první pražení chalkopyritu. To ve snaze zjistit, jaké při tavbě mědi z její nejdůležitější (a ke zpracování nejprotivnější) rudy vzniká železo (chalkopyrit má vzorec CuFeS2, obsahuje tedy měď i železo neoddělitelně pospolu). V nejstarších kovaných železných artefaktech jsou totiž obsaženy jehlice mědi a spekuluje se tedy, že objevení postupu zpracování železné rudy úzce souvisí se zpracováním sulfidických Cu–rud (původně bylo železo nechtěný vedlejší produkt hutnění mědi). V rámci daného procesu je třeba nejprve odstranit část síry (bohužel nejde pryč ihned všechna) důkladným pražením na čerstvém dřevě (hranice hoří pomaleji a tedy déle). Mimo nažloutlé plameny oheň sem tam zcelal zezelenal, což ve večerním přítmí bylo poměrně efektní...

Tavba v pecích 2 a 3 (olomučanský goethit). Ruda s funkčností prověřenou již nesčetnými tavbami nemohla poskytnout nic niného nežli kvalitní houby. Zdá se však, že jsme vybrali ještě čistší bohatší rudu než před třemi roky – houby měly docela vysoký uhlík... Nebo to bylo tím, že zas nejmenovaný megaloman přidal více závaží na velké měchy, aby dmychaly ještě prudčeji?

Daný megaloman (D.T.) se mezitím věnoval rýžování praženého slovenského sideritu s cílem odstranit alespoň část křemenné hlušiny. Ve výsledku bylo jasné, že ačkoliv má rozkladem sideritu vzniknuvší hematit daleko vyšší hustotu než křemen, jeho struktura je natolik porézní, že se tento rozdíl stírá a křemen se neodděluje. Jako jediná možnost se tak jeví separace magnetem.

Práce na vápence – ta byla mimo jiné nabílena, aby tak konečně bylo prakticky využito vloni vyrobeného vápna. Vápenka tak k sobě lépe přitahuje pohledy návštěvníků, což vápenickou sekci Spolku jistě těší. Oprava dřevěných plotů (to dělám skoro nejraději – O.M.). Některá pracoviště již opatřena vkusnými informačními tabulkami, aby návštěvník věděl, cože se to děje.

22. května, pondělí – milíř byl rozhrabán do větší plochy pro usnadnění chladnutí – vlivem silného větru panujícího v minulých dnech dohořel podstatně dříve, nežli bylo předpokládáno. Během prvních hodin po rozhrabání byla nutna de facto neustálá péče, kdy vznikala četná hořící ložiska u kraje rozhrnuté masy. Dehtář destiloval a předtím vážil a měřil, aby věděl, co od svého pyrotechnologického aparátu očekávat. Rýžována sideritová ruda a pečen chleba.

Z pražiště byl vybrán kamínek – škaredé černé spečence vzniklé částečným odsiřením původně krásně zlatavé chalkopyritové rudy. Z produktu odplaven popel odkalením míchaje odpudivou břečku v kolečku bidlem a vybrány uhlíky. Propraný kamínek byl ihned zaskládán do další hranice k druhému pražení tentokrát na čerstvém buku (odstranění ještě více síry nemůže škodit) a tato hranice zapálena.

23. května, úterý – finální úprava milíře (rychlé uklidňování a snižování četnosti výskytu žhavých ložisek) a milířiště. Příprava vsázky do vápenky. Vápeník též přivezl vkusnou stříšku zhotovenou tak důvtipně, že je možno jí zcela zakrýt pec, když je tato mimo provoz, nebo pomocí ní vytvořit před pecí krytý prostor předpecí. Po pražení vybrán kamínek získaný z chalkopyritové rudy. Úklid před Workshopem starého železářství. Sušení „koncentrátu“ slovenské sideritové rudy a propraného kamínku po druhém pražení na plachtách.

24. května, středa – dokončení vsázky do vápenky. Vápeník klenul, až zaklenul a klenbu následně překryl drobným vápencem. Tavba v peci č. 2 za použití jednoho ze „starých“ malých měchů a olomučanské rudy. I s malým měchem to jde, jen pomaleji. Člověk se může u práce posadit a poslouchat pec, co ona na to všecko říká. Pražení chalkopyritové rudy – fáze 2 – pražení kamínku. Drcení měděné rudy po druhém pražení poskytlo kolegovi Bohumilu Horákovi odpověď na otázku, proč se vypražené chalkopyritové rudě říká „kamínek“. Opravdu je to hrozně tvrdé...čelisťový drtič ve Vídni to zařídí za nás. Destilace dehtu.

25. května, čtvrtek – oprava šachtové pece. Na ni nutno přivézt další hlínu. Tavba v pecích č. 1 (trénink kolegů ze Zlínska s místní rudou), 3 (sideritový koncentrát) a 4 (opět místní ruda). Za zmínku z vědeckého hlediska stojí pouze to, že sideritový „koncentrát“ jevil navzdory bolavým zádům rýžujícího jen mizivou míru zakoncentrování oproti originální směsi a tavba tak skončila získáním vysokouhlíkatého žmolku k ničemu (selhávka).

Hliněným čepcem zakryta vsázka ve vápence. Z milíře byla vyhrabána část již hotového uhlí – palivo pro tavby, neboť byl spotřeben zbytek loňského. Maďaři staví pec svého obvyklého typu fajszy na obvyklém místě. Jejich pec obvykle absolvuje nejméně taveb, je tedy nejméně vypálená a tudíž nejvíce náchylná k poškození a následné destrukci. Musí proto začínat vždy od nuly. Drcení místní rudy, příprava uhlí.

Večer teoretická část Workshopu – příspěvky: D. Talla – Pobyt v Neuves–Maisons v Lotrinsku v roce 2016 – milíře, tavby, doly na železnou rudu. O. Merta – Železářství ve střední části Moravského krasu a další doprovodné činnosti (dolování Fe rud, milířování dřevěného uhlí).

26. května, pátek – dvě tavby v šachtové peci, tavba v peci č. 1, Maďaři taktéž dvě tavby. Letos používal pro usnadnění Adam Thiele povětšinou elektrického dmychátka, neboť měl naplánován díky navazující konferenci v Praze delší pobyt a tím také možnost provést více taveb. Došlo i na kování houby. Petr Kos zahájil výpal ve vápence a došlo i na další přípravy ku sobotní akci. Příjezd skupiny DAGA, jejíž členové se neprodleně vrhli do stavby tábora.

27. května, sobota – 17. Setkání ve střední části Moravského krasu, tavba ve dvou pecích (šachtová – Hrovatin, Sekelj Ivančan, Merta) a Maďaři, kování, mletí, pečení, vaření, destilace dehtu, rozebrání milíře (k hašení uhlí by k nošení vody byla tentokrát postačila pouhá konvička na kafe), vybírání vypáleného vápna a jeho hašení, soustružení dřeva, odlévání drobných předmětů z bronzu a cínu a předvádění dalších drobných řemeslných činností, jakož i dalšího programu skupinou DAGA. Program pro děti připravený kolegy z TMB. Jízdy autobusu TMB.

A když se návštěvníci rozešli, tak úklid již nepotřebného nářadí a napytlování uhlí – navzdory většímu milíři jsme získali pouze 23 pytlů uhlí, neboť toto bylo průběžně odebíráno pro potřeby taveb. Počítali jsme s několika dalšími, které získáme následným překatrováním zbytku pláště, leč se nestalo, neboť se během rozebírání milíře podařilo takřka dokonale separovat uhlí od hlíny a mouru.

Návštěvníků bylo letos méně, nežli jsme v roce s pěkným počasím zvyklí. To bylo dáno nejspíše uzavřením jeskyně Býčí skála, která je největším lákadlem „Setkání“. Myslím, že nám to až tak nevadilo, neb každé místo má určitou kapacitu a takto bylo lidí vcelku tak akorát.

28. května, neděle – Maďaři dvě tavby v jimi vystavěné peci (dmychadlo) a jedna tavba v peci č. 2 s měchem. Obsluhoval ji jediný člověk, který současně dmychal a i tak to v případě nouze jde. Úklid hmotnějších pecí – měch, kovadlina, lavice a stoly, všechno to nahromaděné nářadí a odvoz uhlí. Ivan Hrovatin a Tajana Sekelj Ivančan destruovali šachtovou pec a následně učinili její archeologický průzkum, z něhož se snad dočkáme příspěvku do naší Archeologie techniky.

29. května, pondělí – odjezd posledních účastníků a úklid posledních pěti koleček zbylých krámů.

Ondřej Merta & Dominik Talla

Fota zejména Martin Barák

Vápenické sekci Spolku Františka bude ku vyjádření k letošnímu josefovskému květnu poskytnut specielní prostor.

Fotografie nejsou vloženy chronologicky, ale tak nějak jak to vyšlo. Ta, která se nevešla, budou umístěna do dalšího pouze obrázkového příspěvku.