Tklivá skála u huti Františka

Nejprve by bylo vhodné začít samotnou geologickou historií celé oblasti. Podložím všech hornin v Moravském krasu jsou horniny brněnského masivu. Jde o vyvřelinu vzniklou v proterozoiku (starohorách) zhruba před 680 miliony let. Konkrétně se v josefovském údolí jedná o načervenalou horninu podobnou žule – granodiorit typu Blansko. Tento materiál tvoří veškerá skaliska na dané straně údolí po proudu směrem do Adamova, a rovněž je jí tvořen celý kopec za vysokou pecí Františka.
O celých 300 milionů let později, ve středním devonu, celá oblast poklesla za vzniku mělké mořské pánve. V kterékoliv mořské pánvi vznikají usazeniny, a zde tomu nebylo jinak. Celý sled vrstev usazenin začíná načervenalými slepenci, místy až pískovci, pocházejícími ještě ze splachů materiálu z blízkého kontinentálního pobřeží. Přímo v Josefově tyto usazeniny neuvidíme, asi nejlepší ukázka je na kopci Babí lom, na němž vrstva křemenných slepenců vystupuje na povrch v podobě skalek. Tyto horniny jsou v rámci Moravského krasu označovány pojmem ‚bazální klastika‘.
Splachů z pobřeží postupně ubývalo, kterak se vlivem pokračujícího poklesu oblasti vzdalovalo. V prostředí již prostém přínosu spláchlého materiálu z kontinentu se začaly ukládat devonské vápence tzv. Macošského souvrství. V těchto horninách je mimojiné přítomna drtivá většina jeskyní v Moravském krase, snad až s výjimkou Křtinské jeskyně. Vápence macošského souvrství jsou tří typů. Vápence josefovské s hojnými zkamenělinami tlustoskořápkatých ramenonožců (brachiopodů) rodu Bornhardtina vznikaly během chladnějších epoch. Poněkud světlejší vápence lažánecké, vzniknuvší za teplejších období, místy obsahují fosílie stromatopor (rod Amphipora) v podobě asi 5-10 milimetrů velkých oblých bělavých závalků. V nejteplejším klimatu vznikaly světlé vápence lažánecké, v nichž se to hemžilo životem, třeba ježovkami a korály. Sled daných tří typů vápenců se v rámci celého macošského souvrství asi čtyřikrát opakuje, jak se teplota a rozsah moře periodicky měnily. Asi nikoho nepřekvapí, že skalka u Staré huti v Josefovském údolí je tvořena právě vápenci josefovskými. Především na čerstvém lomu lze místy spatřit hojné, ve skále zarostlé, bílé obrysy tvaru U či J, což jsou právě zkamenělé skořápky oněch zmiňovaných ramenonožců. Za zmínku stojí, že tyto fosílie jsou viditelné i v kamenech, ze kterých je postavena i samotná vysoká pec Františka.

Sedimentace v rámci mořské pánve pokračovala až do spodního karbonu usazováním tzv. Líšeňského souvrství, kdy se opět již střídají vrstvy vápence s materiálem křemičité povahy z kontinentu vlivem opětovného výzdvihu oblasti s blížícím se variským vrásněním – jílů, jejichž střídání s vrstvami vápence de facto až na výjimky znemožnilo vznik jeskyní, neboť jílové mezivrstvy, na rozdíl od vápence nerozpustné ve vodě, nepodléhaji krasovění.
Usazování devonských vápenců ukončilo mohutné variské vrásnění, způsobivší vznik horstva tam, kde předtím bylo moře. Původně vodorovně uložené vrstvy vápenců byly zprohýbány do vrás a rozposunovány zlomy. To vše, a ještě více, je vidět na naší zdánlivě bezvýznamné skalce. Působením eroze a krasovění byly vypreparovány vrstevní plochy, které vykazují lehké zvrásnění do oblouku vypouklého směrem vzhůru (antiklinála). Ohnutí vrstevních ploch do oblouku je vidět nejlépe dívaje se na skálu z pravé části, přímo od dveří dřevěné boudy, jenž se nachází ihned u ní. Dalším patrným jevem jsou dva zlomy, ve formě jakýchsi úzkých puklin, jdoucích téměř kolmo celou skalkou. Podél nich je znatelný výškový posun vrstev v jednotlivých zlomy vymezených skalních blocích vůči sobě.

Místy, hlavně v levé části skalky, je též vidět jev, způsobující, že vápenec svým vzhledem připomíná spíše břidlici, než co jiného. Tato břidličnatost, která je zde daleko viditelnější než skutečná vrstevnatost (viz. výše), se nazývá kliváž. Rovněž vzniká působením tlaku na horninu, podobně jako výše zmíněné zlomy. Není náhodou, že směr kliváže viditelný na skalce přesně odpovídá svou orientací zlomům (obojí téměř kolmo na vrstvy), a tato je též často nejsilněji vyvinuta v bezprostřední blízkosti zlomových ploch.

Málokde lze spatřit tak estetickou skalku, která navzdory svým malým rozměrům obsahuje tolik nahromaděných geologických zajímavostí, od zkamenělin přes vrstevnatost, vrásy až po zlomy a kliváž, které při náležitých znalostech naznačí návštevníkovi dlouhou a pohnutou historii celé oblasti Moravského krasu. A ještě jedna zajímavost – tato vápencová skalka je zároveň posledním výskytem vápenců na dané straně údolí – níže směrem k Adamovu je přítomna již jen ‚brněnská vyvřelina‘, jak se někdy horniny brněnského masivu laicky označují...