Půl roku v Lotrinsku alias jak josefovští, VŠB-TU Ostrava a VOŠ restaurátorská (opět) zachránili francouzské sympózium železa

Vzhledem k nejistým kariérním vyhlídkám v lednu roku 2016 jsem přijal zajímavě vyhlížející příležitost práce v Lotrinsku, tedy zemi železné rudy, spočívající v různých podzemních pracech pro konzervaci a zpřístupnění dolu na legendární železnou rudu, zvanou ‚lotrinská mineta‘, a jiných důlních úkolů. Při tom byl záměr též svou prací přispět přípravě druhého Svátku železa v areálu dolu Val de Fer, obdobně loňskému roku. Jak se vše vyvinulo, co se dělo, co mi to dalo a jaké jsem si z toho odnesl ponaučení, vyplyne z dalšího povídání...

Leden 2016 pro mě nebyl zrovna optimisticky vyhlížející období. V Rakousku podaný návrh na vědecký grant ohledně studie minerálu zvaného kieserit, jejž lze nalézt na povrchu Marsu a jenž má velký vědecký význam pro pochopení koloběhu těch několika molekul vody, které na povrchu naší sousední rudé planety ještě zbyly, byl v prvním čtení zamítnut. Okamžitá vyhlídka na tříletý pracovní poměr na mém oblíbeném Ústavu pro mineralogii a krystalografii vídeňské univerzity tímto prozatím končí v nedohlednu. Nabídka práce v Číně, zemi, kde vše, i termín dovolené je regulován, a tím eventuelní dalekosáhlé odtržení od rodiny a svých kořenů, stejně končí odmlčením se čínské strany. S pravděpodobností mizivých ani ne 20%, že opravený text grantu v Rakousku bude přijat v druhém kole, jsem byl, podobně jako tonoucí, připraven se chytit jakéhokoliv stébla, jež by nějak souviselo s tím, co dělám rád.

Takové stéblo se nabídlo. Po úspěšné účasti josefovské sestavy v Lotrinsku včetně mé maličkosti na prvním sympóziu u města Neuves-Maisons v areálu dolu Val de Fer v roce 2015 (viz. patřičný příspěvek), kde naše sestava spolu s VOŠ keramickou de facto zajistila drtivou většinu historických ukázek řemesel, přišla od ředitele organizace APCI Alaina Succarta, jenž spravuje tamější železný důl, a kováře Thierryho Tonneliera nabídka, jenž byla dosti zajímavá. Podle jejich představy bylo možné získávat tam určitý plat prací pro místního podnikatele a patrona dolu Francoize Boyetta, zabývajícího se sanací a zpřístupňováním důlních chodeb pro veřejnost a rovněž jinými podzemními i nadzemními pracemi, a při tom se aktivně podílet na přípravě nejen dalšího sympózia starých řemesel koncem srpna, ale i vybudování systému kurzů milířování, tavení železa v kusových pecích, zpracování výsledné oceli a dalších témat.

Proto jsem 12. února roku 2016 již seděl v autě, řízeným mým laskavým tatínkem, přepravujícím mě spolu s dalšími krámy do Nancy, kde jsem měl být ubytován na dobu potřebnou v malém domku kováře Thierryho.

Šest měsíců pozoruhodné práce, poznávání lidí a získávání vědomostí o oněch končinách by vydalo na celkem poutavou knihu. Pro naše účely postačí i tak dosti rozsáhlé shrnutí, v první části o tom, jaké konkrétní činnosti jsem prováděl (především se samozřejmě týkaly uhlířství a hutnictví) a co nového tak zjistil, a poté jaké dojmy ve mně vyvolala samotná Francie jako země a její lidé, s nimiž jsem měl dosti co do činění.

Doplňování krále milíře

Má práce a (ne)úspěchy v zemi svobody, rovnosti a bratrství

Moje činnost započala ihned po prvním víkendu, kdy jsem dorazil. Spolu s Francoizem jsme měli za úkol během týdne skácet šedesát masivních cypřišů za střelnicí ve městě Neuves-Maisons. Francois risknul moji placenou účast na dané akci i skrze riziko, že se mi něco stane a on by z toho měl opletačky (do oficielního vyřízení mé tzv. mikroživnosti byl nakonec potřeba další měsíc). Každé ráno jsem jel na kole, zapůjčeném od Alaina, 12 kilometrů z Nancy od kováře Thierryho do Neuves-Maisons přes náhorní plošinu Haye a poté večer zase zpět. Po třech dnech to bylo již dosti cítit, avšak poté, co mi Francois vštípil, že na motorovou pilu se při řezání nemusí tlačit, je-li dost ostrá, ušetřil jsem během dne dosti sil na to, aby se daný režim dal provozovat. Kromě toho se ale málem splnila noční můra Francoize, že budu zraněn, když mě přetáhl a povalil kleštěmi bagru uchopeným kmenem, jenž mi následně málem rozdrtil nohu.

Další naše společná činnost se měla týkat znovuotevření jedné ze vstupních štol do železného dolu Val de Fer, kteréžto prostory posléze měly sloužit jako převlékárny pro herce letního divadla pod širým nebem, jehož demontovatelná tribuna se nacházela ihned před štolou. Bohužel byl začátek těchto prací a s tím i mého dalšího výdělku silně odvislý od výběrového řízení, jehož doba trvání se nakonec protáhla o několik dalších měsíců. Nedobrovolně získaný volný čas se však dal využít na plnění činností směřujících k organizování druhého sympózia tavení železa. Prvním bodem, i s příhlédnutím k mé možné absenci během dalších let, bylo zkonstruování a výpal velkého milíře pro zajištění dostatku dřevěného uhlí. Postupně zařídili Francois a Alain navezení 30 metrů tvrdého dřeva s převahou akátu a habru. Již při jeho skládání mě mrzelo, že zatímco zde budou posléze tuny kvalitního uhlí z nejhustších dřev, v Josefově, kde bych, nebýt zrovna ve Francii, rovněž byl udělal jarní milíř, je ho poskrovnu.

Vzhledem k tomu, že dřevo bylo celkem rovné a již naštípané, šla stavba rychle. Nebylo-li již přítomno dřevo k vyskládání, pokračoval jsem na stavbě tří zadlabaných kusových pecí s tenkou hrudí z 11. století, z nichž dvě byly normální velikosti a jedna předimenzovaná. K jejich rychlé stavbě přispívalo typické zimní a jarní lotrinské počasí – převážně vítr, zima a déšť – jež udržovalo místní jíl ve vhodné plastické konzistenci pro rychlé modelování hrudí pecí. Zakrytí zařízení igelitovými plachtami pak přispělo jejich ochraně před rozmoknutím až do srpna, kdy se rozmočila a musela být obnovena pouze jedna pec.

Utekl březen, k jehož konci mi konečně po více než měsíci zdejší úřední šiml imatrikuloval moji živnost, avšak práce ze strany Francoize stále nepřicházela (stále vleklé výběrové řízení). Každou středu jsem spolu s dobrovolníky, představovanými původními zaměstnanci dolu a místní ocelárny, pracoval v areálu dolu Val de Fer, uvnitř dolu na zabezpečování štol pro přístup veřejnosti. Zpestření mezi dny, kdy na milíř nebylo další dřevo a v dole se nic nedělo, představoval týdenní kovářský kurz pod vedením Thierryho, uskutečněný však především pro vnuka starosty Neuves-Maisons. Tam jsem se naučil alespoň základům tohoto řemesla, maje výhodu, že kladivem biji do kamení při sběru nerostů již léta, a tak jsem alespoň na daný nástroj nějak zvyklý.

Během dubna a května bylo třeba již započít s pracemi na dalším vybavení pro tavby železa. Hlavní plánovanou součástí byly čtyři velké měchy o objemu 160 l, analogické těm, jenž jsou užívány v Josefově, pro pohon alespoň tří pecí, případně čtvrté, již by eventuelně vybudovala jiná skupina. Zatímco hotový měch vypadá jako práce na jeden den, jeho útroby, především žebra, se skládají z desítek dřevěných a kovových součástí a šroubů či nýtů. Potřebné dřevo, získané již tradičně opatrným rozebráním starých palet, nepotěšilo příliš Thierryho, jehož relativně malou dílnu jsem s ním zaplavil. Tím méně, že při opatrném upínání oněch nuzných dřevěných kousíčků smrku se údajně mou vinou poškodil jeho stokilový prý nepoškoditelný kovářský svěrák, který původně našel vyhozený na blízkém kopci. Ruční pilkou na železo (aby se ze suchého smrkového dřeva neodštěpovaly třísky) nařezané díly pak Alain převezl do opuštěného areálu státní výzkumné organizace INRS, kde v místní dosti prostorné dílně výroba mou rukou pokračovala.

Paralelně probíhala v daných prostorách i výuka mladých Francouzů a Francouzek v oboru práce s kovem, kdy tito mladí restaurovali dva důlní vozíky, jež jsem spolu s týmem dobrovolníků vedených Francoizem během jednoho dubnového víkendu vytáhl z útrob dolu. Z řad těchto mladých se nakonec k přípravám sympózia železa přidal (vzdor trochu problematické povaze) hodný Benjamin Deshaires, zvaný Gribouille, jehož jméno ještě mnohokrát zazní. Samotná expedice do novodobých chodeb pro dané vagónky, v nichž těžba ustala v roce 1969, byla něco úžasného! V nepoměrně větších profilech chodeb člověk opravdu vidí mohutnost a uložení vodorovných vrstev rudy (dva těžené horizonty o mocnosti 2,5 metrů každý), kdy stropy všech štol jsou jak uťaté pravítkem, kterak začíná nadložní vrstva jílovce. ‚Akorát to vymalovat, a byl by z toho obývak!‘ podotkl Francois. Expedice autem s přívěsem a nakladačem, táhnoucím na přívěsu malý bagřík, byla opravdu fascinující zážitek! Po několika hodinách rvaní dotyčných vozíků skrz bláto, v němž Francois málem utopil svůj bagřík, jsme dostali oba vagónky na přívěsy a zmoženi opustili důl. Když si při práci v denním světle a teple na oněch vagóncích někteří žáci stěžovali, že jsou unaveni, s Francoizem jsme se na sebe jen šklebili...

Můj odjezd do květnového Josefova na skoro tři týdny přerušil další přípravy. Ani po mém návratu i s plachtou na měchy, zakoupenou v Babicích nad Svitavou, nemohly dané práce pokračovat – blížilo se zapálení velkého jarního milíře. Na spodní plášť bylo nutno shrabat listí z velké plochy okolního lesa, což způsobilo, že na dokončení milíře byly potřeba ještě čtyři dny. Dne 14.6.2016 byl milíř, předčící svou velikostí všechny předchozí, jež jsem kdy zhotovil, připraven k zapálení. Vnější hrazení, normálně sloužící pouze pro oporu zeminy, jsem zhotovil z masivních polen a podepřel zatlučenými kolíky, získaje tak dva stabilní nad sebou ležící vodorovné ochozy, zpřístupňující celý rozsáhlý povrch takto velkého milíře i bez nutnosti neustále přesouvat žebřík. U jeho zapálení však chyběl ten, jenž měl přijmout tuto poctu – Francois. Ten začal poté, co ještě stihl nabagrovat a navézt hlínu k milíři, naneštěstí po několika letech vážně podléhat své dlouhodobé nemoci. V poněkud tímto zasmušilé atmosféře provedla zapálení jeho družka Martine spolu se starostou Neuves-Maisons, jeho bratrem Francisem a bývalým šéfem oddělení zdejších vysokých pecí M. Chevrierem.

Samozřejmě muselo celý týden, kdy jsem byl nucen spát ve stanu ihned u milíře, mohutně pršet a pršet, vytvářeje všude hluboké kaluže a bahno. Jako kdyby neustálé topení se v bahně nebylo dost, mi chyba při doplňování krále, vedoucí ke vzniku mohutné dutiny v centru milíře, zajistila velmi neklidné noci. Každou hodinu a půl vznikal nový propad, vyžadující opravu, podél linie, která se od vrcholu milíře začala šířit v podobě korytovité prosedliny směrem k patě. Poté, co tam dospěla, již byl zbylý obsah milíře po pěti dnech hoření zuhlen natolik, že se začaly pro změnu projevovat ke konci pálení typické propady kolem paty. Byl-li by byl Francois nyní zdravý a bylo tak nutno již paralelně s výpalem milíře pracovat na obnově štoly, nevím, jak bych v daném stavu byl uspěl (teď, když k smrti onemocněl, jeho podnik konečně vyhrál ono měsíce trvající výběrové řízení).

Po zuhlení celého obsahu milíře se začal rýsovat další problém – vzdor mohutnému skrápění a promáčení pláště jak dešti, tak i přivedenou vodou z vodovodu, vnitřek nechladl. Respektive vždy po zkropení zchladl, aby se posléze opět dohřál a propady s hořením uhlí u paty začaly nanovo. Ani po pěti dnech se situace nelepšila, a tak musel být milíř rozebrán za horka. Samozřejmě během oněch tří dnů, kdy by zima a déšť byly pomohly vydržet žár, sálající z masy uhlí, musela panovat čtyřicetistupňová vedra, aby ten večerní úžeh stál vždy za to. Nakonec jsem ošem v ‚uhlířské maturitě‘ s očekávanými získanými 5.5 tunami dřevěného uhlí obstál, i když na výbornou to zdaleka nebylo.

Následoval zhruba týden rekonvalescence, přespávaje v domě rodiny Witmannových v blízké obci Chavigny, jejichž syn Aurélien spolu s kamarádem Tomem a psem Twisterem mě často přicházel k hořícímu milíři k večeru navštívit a společně se mnou jíst pizzu. Tento původně rizikový káceč stromů je však jeden ze smutných případů podlehnutí alkoholu a drogám, jimiž se Lotrinsko, spolu s hlavním drogovým hnízdem Nancy, docela hemží. A přitom tak hodný kluk, který by se rozdal! Každopádně mi smutnou realitu drog ve zdejší části Francie a postup návyku popsal velmi barvitě. Rovněž opatrně přiznal, že jim spolu s Tomem o tři týdny dříve blesklo hlavou, co takhle podpálit ten divný kužel ještě pláštěm nepokrytého naskládaného dřeva v areálu dolu, považuje to za připravený táborák na zdejší svátek Svatého Jana...

Velký milíř
Zapálení milíře
Milíř hoří
Pokročilé stádium hoření
Vybírání dřevěného uhlí
Důlní chodby novodobého dolu

Sice jsem měl od dubna v Nancy podnájem, ale centrum rušného města mi moc nevyhovovalo. Proto jsem nyní, kdy se oteplilo, většinou přebýval na rozkládací posteli od kováře Thierryho přímo v plechové boudě v areálu dolu, obdivuje večer krásný výhled na lotrinské náhorní plošiny a jsa ráno buzen zpěvem ptáků, nikoliv smradem aut, řvaním tupců a klaxony. I pracoviště bylo tímpádem ihned po ruce...

Červnové a červencové počínání v INRS, kde jsem pokračoval na stavbě měchů, narušila tragická zpráva – Francois, jehož stav byl již při zapálení milíře žalostný, umřel. Nádherný člověk, s nímž jsem navzdory krátké spolupráci naprosto souzněl, a nejen já... Spolu s Alainem a všemi ostatními zaměstnanci organizace APCI, spravující důl, jsme jeho smrt zapili mohutnou dávkou piva Kronenbourg, jehož mdlou chuť jsme nadstavili pomerančovobylinkově chutnajícím aperitivem zvaným Picon, jejž zde do daného piva lijí všichni, aby získalo i chuť. Šlo udělat jen jediné – dokončit zde započatou činnost vzdor tomu, že jsa bez výdělku a spotřebovávaje jen a pouze své finanční rezervy, se mi zde pobyt docela prodražoval. I tak jsem hodlal vzdát tomuto velkému člověku, který dolem Val de Fer žil tělem i duší, hold.

Výstavba měchů se vlekla. Má-li to být uděláno dobře a zajištěna voděvzdornost, je nutno vše přetírat alespoň dvěmi vrstvami laku. Pak pro sestavení dílů je ale zase nutno sem tam něco přirašplovat, neb byly kvůli nedostatku nástrojů všechny díly řezány ručně a tedy s jistou nepřesností. Obnažená místa se znova musejí natřít a tak to jde stále dokola. Chybějící materiál, jako byly nýty a podobně, bylo nutno nechat dokupovat Alainem, který měl samozřejmě i jiné věci na starosti. Čtveřice měchů byla dokončena začátkem srpna. Při upevňování plachty asistoval i v předchozím textu zmiňovaný Gribouille a místní archeolog Paul Merluzzo, jenž se spolu s kolegou M. Leroyem zasloužili o zjištění, že zdejší primární fosforová ruda zvaná ‚lotrinská mineta‘ byla zpracovávána ve středověkých pecích nejčastěji, oproti bezproblémové druhé rudě bez fosforu, zvané ‚fer fort‘. Pro detailnější popis těchto rud je čtenář odkázán na článek o lotrinském tavení ve Val de Fer z roku 2015.

Přítomnost malé polní výhně kováře Thierryho v INRS umožnila ukování různých pajcrů a sekáčů. Vzdor absenci vhodné oceli, způsobivší, že sekáče z měkkého železa moc nesekají a břity pajcrů se po nějaké době ohýbají, jsem si alespoň procvičil kovářství a znova poznal, jak krásná činnost to je. Další výrobky zahrnovaly paličky na roztloukání rudy, vypražené při příležitosti chladnutí jarního milíře, stůl na drcení dřevěného uhlí, přikládací lopatky do pecí a další příslušenství. Gribouille využil příležitosti a vykoval velké kleště na houbu, sice škaredé, ale dobře fungující. Mimoto celý srpen v areálu dolu denodenně dobrovolníci i samotný Gribouille, jejž Alain zaměstnal aby mu pomohl oddálit čtyřměsíční vězení (nikdo doteď neví přesně, proč jej odsoudili), připravovali stany, rozvody vody do plánované kuchyně, sprch, k pecem a upravovali terén, vysypávaje části, kde se chodí, seškrabaným asfaltem pro zamezení tvorby bláta v případě deště. Po dokončení práce na měchách a tavicím příslušenství jsem seskládal spodní patro daleko menšího milíře, jehož hoření bylo naplánováno během samotné akce. Sem tam jsme večer s Aurelienem usedli k litinové desce na hlavní pracovní plošině před dolem s paličkami a drtili vypraženou rudu, obdivuje večerní červenavé sluneční světlo.

Učitelka restaurátorství na VOŠ Francouzská 101, Alžběta Netopilová, přicestovala rovněž do Francie s třítýdenním předstihem před samotnou akcí, aby stihla zpracovat dostatek místního jílu a zhotovit již syrové výrobky pro možnost předvedení samotného výpalu, spolu se svými studentkami, během sympózia. Bohužel ji neustále otravovaly cicváry a kusy vápence v daném jílu, způsobující, že bylo třeba vždy materiál rozplavit, přesít a na sádře opět nechat ztuhnout. Alespoň si libovala, že se pak jíl dobře zalešťuje a pěkně slinuje. V plechové boudě ve Val de Fer strávila na kruhu i bez něj mnoho hodin...

Důlní vagónky
Měchy rozložené
Hotové měchy
Kování kleští na železnou houbu
Nástroje pro tavby
Alžběta modeluje nádobu.

Týden před samotnou akcí Gribouille dostal jinou zábavu. Dle plánu kováře Thierryho, který ovšem vzdor bytí jedním ze tří hlavních organizátorů dorazil až den před začátkem akce, měly být pro kováře v předstihu zhotoveny železné houby, aby z nich během týdne samotné slavnosti vykovali nějaký produkt na předvedení. Vzhledem k mému výrazně změnivšímu se vztahu k tomuto člověku jsem ale upřednostnil naplánovat tavby spíše tak, aby se z nich daly zjistit nové vědecké poznatky. I v rámci nové konfigurace směsí na některé experimenty jsme však předpokládali získání kvalitního odfosfořeného kovatelného materiálu. Veškeré pokusy spočívaly v míchání vybrané frakce rudy bohaté ooidy s různým podílem drceného vápence. Dle teorie A. Thieleho by již 10% CaO v rudní směsi mělo způsobit převedení veškerého fosforu z rudy do strusky a umožnit vznik kovatelné houby. Ani s 15% přidaného CaO (a kromě toho je ho ještě až 11% v samotné rudě) však nebylo vidět tak výrazného zlepšení, aby jeho teorie mohla být pokládána za platnou. Spíše se to celé tváří tak, že dodaný vápenec přispěje ke vzniku většího množství strusky. Podle Doc. Z. Tomana i výsledků tamějších archeologických rozborů se jasně jeví, že jakákoliv struska do sebe může pojmout maximálně 4% P2O5. Takové obsahy jsou naměřeny téměř ve všech získaných struskách, nikdy vyšší. Ovšem vznikne-li díky přídavku vápence celkově více strusky, pak i ona 4% z daného většího celku představují více P2O5 a tedy poněkud méně fosforu v houbě oproti situaci s čistou rudou. Omezený rozsah možného přídavku vápence (nejvýše 15%, lépe ale jen 10%, aby struska dobře tekla) je však znát i na samotném železe – kovat se sice potom dá, ale ne vždy, a s bezfosforovým materiálem se nedá srovnat. Rovněž jsme zkusili měnit poměr hmotnosti uhlí/rudní směs. Odtud jasně plyne, že čím menší podíl uhlí, tím je nístěj pece chladnější a tím hůře železo srůstá. Přebytek uhlí naopak vede ke kompaktnějším produktům. I tak lze klasický váhový poměr uhlí/ruda 1:1 pokládat za vhodný.

Vzdor tomu, že jsme nějak tak uspěli s tavbami přípravnými, se během samotné slavnosti jasně ukázal další problém, který může celou tavbu zhatit. Na rozdíl od žáruvzdorného kaolínu v Josefově je místní jíl tavitelný při velmi nízké teplotě – něco, nad čím keramik jásá, neb dobře slinuje, ale tavič pláče. ‚Soplovitá‘ tavenina z jílu se mísí se struskou z rudy a zvyšuje její výslednou viskozitu tak, že se začne ucpávat dyzna, jako kdyby samotná ruda nebyla kvalitní, a tavba selže. Navíc se dyzna z tohoto jílu utaví během prvních minut předehřevu, a smísí-li se místní jíl s nadrceným šamotem pro zvýšení její žáruvzdornosti, zase praská při předehřevu. To si neblaze užívali ostravští kolegové z VŠB-TU Báňské, vedení Doc. Ing. Z. Tomanem - Jan Růžička, Jana Haščín a Bohumil Horák, kteří byli hlavními tavicími během slavnosti, zatímco já jsem skákal spíše kolem milíře. Těm se povedlo dokonce dvakrát protavit štítek na předimenzované peci naskrz! Teorie, že ve starých vysokých pecech byla používána velmi tenkostěnná měděná trubka coby dyzna, která se stíhala zevnitř ochlazovat dmýchaným vzduchem, rovněž selhala. Během samotné slavnosti tak vlivem těchto problémů víceméně žádné kloudné železo nevzniklo.

Spousta železných hub, které jsme vyrobili pro kováře v předstihu, kdy dyzny s příměsí šamotu kupodivu jakžtakž držely, se drobila pod kladivy kovářů. I když lze u některých jedinců přemítat, zdali byl na vině pouze kov, bylo jasně viditelné, že materiál je to vzdor své kompaktnosti kvůli fosforu spíše podřadný. Pár předmětů se ale povedlo získat – manželé Lokajíčkovi s J. Sčontošem a Vojtěchem Filipem vykovali prozatím alespoň stonek železné růže z místní rudy, určené Francoizovi. Slovinský kolega Črtomir vykoval malé kladívko. Asi nejúspěšnější byl francouzský kovář Virgile, který vykoval krásný hrot kopí, jenž po naleptání jeví pěkné damaškové vzory.

Při výpalu malého letního milíře byly zjištěny dvě velmi důležité skutečnosti stran jeho pálení a jedna zásadní informace pro archeology. Stran výpalu bodrý autor tohoto příspěvku konečně poznal, že když po dvou hodinách hoření obsah krále neklesá, neznamená to, že je král stále plný, nýbrž že je v horní partii přítomna zátka, pod níž zeje dutina. Za předpokladu náplně krále tvořené pouze krátkými ‚kostkami‘ dřeva je i tak nutno bidlem na tento špunt mohutně zvrchu tlouci, než zátka povolí, sesype se dolů a odhalí prázdnotu. Jen s tímto důrazným přístupem lze po několika doplněních krále opravdu získat sloup dřevěného uhlí skrze celou výšku milíře bez zbylých dutin, a s tím možnost relativně klidného spánku během celého pálení, kdy se téměř žádné propady netvoří. Druhý důležitý poznatek se týká chlazení milíře: ve všech historických i některých novějších dokumentech je na začátku fáze chlazení vidět, kterak uhlíři nejprve shrnují zeminový plášť na stranu, rozhrnují polena uhlí do strany a přes patu, snižuje tak i výšku milíře, a poté nyní chaoticky rozházené kusy uhlí opět zahazují hlínou. Zde jsme tento postup vyzkoušeli, aniž bychom milíř pokropili. Vzdor drobným propadům již po deseti hodinách jeho obsah zchladl natolik, že posléze vybírané uhlí skoro vůbec nechytalo! A do třetice archeologický poznatek – v tomto milíři byla umístěna i keramika. Většina nádob nepřežila, jejich části byly viditelně vzájemně delokalizovány. Pro skalní zastánce výpalů syrové keramiky v dřevouhelném milíři zmiňuji vjem, který jsem (bohužel) učinil na masivní váze poblíž krále. Zatímco do milíře přišla zcela suchá, při sešťouchávání polen v králi jsem zajel do čehosi plastického... Ohromné množství vodní páry ve zplodinách na začátku hoření je evidentně schopno zboží opět ‚napařit‘ a zcela promočit! Lze tedy spekulovat, že v milíři klasického typu lze pouze obarvit již předem jiným způsobem vypálenou keramiku.
Ani keramický otevřený milíř holek z VOŠ restaurátorské, ani jejich pec neposkytly příliš mnoho zachovalých kusů. Evidentně je místní jíl velmi citlivý na teplotní nárůst na začátku výpalu, více, než by si i zkušené keramičky přály...

Situace s experimenty se tak dá shrnout následovně: taviči tavili vlivem jílu více samotnou pec, nežli její obsah, kováři drobili získaný kov a tým s keramikou ‚rupnul‘ rovněž. Francouzský tým Damiena Lamberta, pálící kromě toho vápenku, téměř nic nevypálil. Přesto tak měli diváci kromě prohlídky dolu, a přišlo jich nad tisíc, i dodatečnou podívanou na ukázky prastarých řemesel, jež již vlivem nových okolností asi na tomto místě nespatří...

Tavba v kusové peci
Letní milíř
Keramický výpal v otevřeném ohništi
Kováři při práci na jedné z hub
Rozdrobená houba
Hrot kopí
Baterie kusových pecí
Vápenka
Redukčně pálená keramika
Vkládání keramiky do milíře.
Črtomir se svým kovářským výtvorem - kladívkem.

Vive la France! Nebo ne?,

Jak praví můj profesor Goetzinger z Ústavu Mineralogie ve Vídni: ‚Poznávání je komplexní proces.‘ A tak zatímco náplň mé práce a vědecká zjištění byly podrobně rozebrány výše, pobyt v cizině vždy umožní získat i nový náhled na danou zemi a charakter její společnosti. V tomto případě byly poznatky stran povahy a myšlení průměrných Francouzů a jejich státu smíšené, ale velmi barvité - nicméně pěkně po pořádku – co se tam vlastně dělo po stránce lidské?

Začal jsem bydlet u Thierryho. V té době jsem jej měl opravdu velmi rád a cenil si jeho ochoty mě ubytovat u něj, a tak jsem se (vzdor nulovým příjmům) snažil ze svých rezerv přispět na jídlo, kdy jsem alespoň, dokud se vše zdálo normální, přispíval i až polovinou peněz na jídlo třem až čtyřem lidem, rovněž se ujímaje vaření a pečení chleba. Vzdor tomu se můj hostitel navzdory nulovým problémům z mé strany stával již po pouhých třech týdnech jaksi zamlklý a podrážděný. Nemohl jsem ale nic dělat – jednání na místních úřadech stran založení mé mikroživnosti, které dle představ Alaina mělo proběhnout rychle a bez problému a umožnit, abych vůbec SMĚL ve Francii někomu fakturovat, se nepředstavitelně vleklo a komplikovalo.

Umožnilo mi to ale poznat francouzskou byrokracii, která je mnohem horší, než ta naše, či jakákoliv středoevropská, a než si jeden dokáže představit. Na rozdíl od nás je na každém úřadě ještě dvakrát více úředníků, kteří toho však v rámci svého postu ale přinejmenším dvakrát méně vědí. Tak vyžaduje každý z nich jiné dokumenty, i takové, o kterých by měl vědět, že pro občany EU potřebné nejsou: na mé upozornění, že povolení k pobytu je nutné pouze pro lidi pocházející ze zemí mimo EU, zněla odpověď daného ouřady: ‚Anooo? Aha, pardon!‘

Podané dokumenty se ouřednímu šimlu povede alespoň v každém čtvrtém případě ztratit, samozřejmě znovu buzeruje žadatele, aby poskytl dané materiály podruhé, místo aby raději sám hledal. Takto zašantročili snad vůbec tu první stránku mého spisu žádosti o založení mikroživnosti, kde byly údaje jako datum narození, a též pozbyli kopii rodného listu, jejž chtěli poté zaslat v originále, čemuž jsem se samozřejmě srdnatě zasmál - nechat špacírovat svůj jediný rodný list kdesi po Francii - a poslal jim ověřenou kopii.

Zatímco v České republice je vyřízení konta v bance v případě finanční bezúhonnosti přímočará záležitost, trvající asi tak dlouho, jako by zabralo snědení dvou méně chutných rohlíků, ve Francii je to pro přivandrovalce neřešitelný problém. Chtějí doklad příjmu, jenže - z původní země, kde žadatel již nepracuje, a co když člověk zrovna přijel a byl předtím nezaměstnán? Eventuelně chtějí ověřit bydliště, no proč ne – jenže – jako doklad trvalého bydliště zde slouží faktura za elektřinu, ha, a kde ji tak asi vzít, když člověk právě přijel? Naštěstí existuje i potvrzení od majitele dané domácnosti, že je u něj člověk zadarmo ubytován, jež sem tam pomůže. Velká starost a ověřování, na druhou stranu všichni pobíhají a platí s šeky, což je jedno z nejsnáze padělatelných oběživ. Nakonec jsem si po vyzkoušení třech bank, kdy každá chtěla zcela něco jiného, na radu Martine, družky Francoize, založil konto v PRODEJNĚ TABÁKU, kde je potřeba pouze mobil a průkaz totožnosti, a vše je vyřízeno do 5 minut. Tato možnost dokazuje, že evidentně nejsem jediný, kdo má na tamější banky spadeno...

Logickou snahou francouzské administrativy je vše převést na internet. Ovšem neschopnost zorganizovat obsah stránek nějak jasně a smysluplně často způsobí, že se člověk ztratí. Rovněž tak ke každé oficielní stránce existuje i řada falešných podobného jména. Člověk má z toho celého pocit, že je někde v Burkině Faso a ne v EU, a pouze se ironicky uchechtává nad pojmy, jako je ‚volný flexibilní pohyb osob‘ či ‚občan EU‘. Jedině vlastní rukou podepsaná přísaha na vlastní čest, že kopie určitého dokumentu je věrohodná a přesná, což umožňuje přeskočit potvrzení notářem, stojí v rámci francouzské byrokracie za pozitivní zmínku.

Vzdor tomu, že by měl sám nejlépe vědět, jak to ve Francii s byrokracií chodí, mi Thierry po pěti týdnech, kdy jsem z toho navíc vždy byl několik dní pryč, začal spílat, že jsem stále u něj. Sehnal ale malou garsonku u svého portugalského kamaráda Albana, a já vida, jak se k psovi chová lépe než k hostu, jehož sám pozval, jsem vzdor nutnosti nájmu (placeno opět bez příjmu z vlastních rezerv) vyklidil pole, cítě se za daných okolností tak trochu jako Česká republika po mnichovské zradě. Nutno podotknout, že mě již psychicky nad vodou držela skutečnost, že jsem byl dva týdny po příjezdu do Francie vyrozuměn, že rakouský grant v druhém čtení vyšel, a s ním záruka spásné cesty zpět. V chmurném deštivém počasí bych asi bez vědomí tohoto úniku jinak nejspíše opravdu nervově nevydržel... Kupodivu mě ale ten samý den, co jsem od něj odjel, Thierry pozval na koncert do podivné bárky v doku uprostřed Nancy, kde jsem poznal opravdové dno společnosti, vypil za hrozné hudby pár velkých piv s Piconem a odvrávoral domů, mysle si: ‚He? To mě ještě nemá dost?‘.

Nechme nyní Thierryho na pokoji a věnujme se jinému aspektu průměrných Francouzů – (ne)schopnosti plánovat a provádět činnosti, vyžadující dlouhodobé a koordinované úsilí skupiny. Zatímco například Němec bez problému podvolí své osobní zájmy společnému cíli, dá se francouzské plánování a organizace práce popsat spíše jako činnost bandy individualistů, nucených okolnostmi spolupracovat. Kdosi sice určí, kterým směrem se má jít, ale poté si každý člen postup vyloží po svém. Není tedy divu, že zatímco cesty všech členů skupiny Němců vedou přímočaře k cíli, cestičky účastníků francouzské skupiny se postupně čím dál více rozcházejí, až původní ústřední motiv zcela zanikne a projekt povětšinou skončí. Samozřejmě existují výjimky, jako byl Francois a Alain (i když ten je polobelgičan, a to může mít vliv). Nicméně se daný fenomén odráží i v nutné mohutné účasti josefovských lidí a jiných kolegů z ciziny na francouzském sympóziu, kde oni, ne Francouzi, zajišťují, aby vůbec něco stran řemesel jiných než kovářství bylo vidět. A jestlipak se nějaký ten místní Francouz obtěžoval během oněch již dvou let pilně od nás učit milířovat a tavit? Samozřejmě ne, spoléhaje se podvědomě, že cizinci opět přijedou. I když taveb se nakonec chytil šéf vysokých pecí M. Chevrier, ale ještě samostatně netavili... Při práci s dobrovolníky poté, co ústřední mozek dolu Francois již nebyl mezi námi, bylo rovněž vidět, kterak se dobrovolníci mezi sebou bez hlavy stáda nejsou schopni ujednotit, co a jak udělat, a každý chce stádo vést podle sebe.
Abychom jen nekritizovali, je nutno říci, že oni dobrovolníci a vůbec spousta občanů Neuves-Maisons jsou na druhou stranu mimořádní lidé. Samotné město Neuves-Maisons je mimořádné. Na 7000 lidí je zde 70 velkých sdružení, praktikujících rozmanité činnosti od zpěvu až po důlní práce. v čele každého sdružení je samozřejmě nějaký ten tahoun typu Francoize, udržující kázeň a směr. Na festivalech zpívají místní dobrovolnice, které by strčily každou naši popovou hvězdu do kapsy! Společenský život prosperuje a je velmi příjemný.

Alespoň k těm, jako já, kteří umí francouzsky, respektive v Lotrinsku všem, kteří prokázali, že nejsou lenoši, se snaží všemožně pomoci. Zatímco Thierry si hleděl jen sebe, a po mém přestěhování ani jednou nezavolal, jestli je vše v pořádku (a ještě mi na sympóziu, kam dorazil pouhý den před jeho začátkem, vyčetl, že jsme pro kováře udělali špatné železo), mi u boudy v dole místní dělali společnost, večeřeli jsme spolu, smáli se a rokovali. Akorát toho oblečení donesli trochu přesmíru...
Obzvláště je nutno vyzdvihnout francouzské ženy, které na rozdíl od těch středoevropských nic na emocích neskrývají a jednají přímočaře. U nich ihned člověk ví, zdali je jim sympatický, nebo má raději utéci. Výrazně to zjednodušuje a zpříjemňuje komunikaci s tamějším něžným pohlavím...

Krátkou a jednoduchou odpověď na otázku, zdali Francie stojí za to, nelze formulovat. Lidé jsou tam až na výjimky velmi milí a sympatičtí, a stojí za to je poznat. Okouzlení ženami, jež jsem před nimi neskrýval, mi dokonce poskytlo přítelkyni. Oproti tomu státní aparát, na nějž nadávají i samotní Francouzi, je něco hrozného. Pro poslední dokreslení situace – jak jsem zjistil teprve po návratu, francouzské rodné číslo, udělené mé osobě samozřejmě samotnou Francií, je neplatné! Jako ideální stav bytí na území Francie v této době se tedy jeví buď jako turista, nebo dobře placený státní úředník, či rentiér. Nechtělo by to nějakou tu další revoluci?

Areál dolu v podvečer
Galerie: