O Staré huti u Adamova

Poloha

Stará huť u Adamova (Adamovská vysoká pec) na mapě stabilního katastru z roku 1826. Moravský zemský archiv, přístupno online http://www.mza.cz/indikacniskici/ - Babice nad Svitavou, 1826

Střední část Moravského krasu je jedním z poměrně mnoha míst, na němž se na našem území nacházejí železné rudy. Díky tomu zde v období raného středověku (8.-11. století) pracovaly železářské huti tvořené několika kusovými železářskými pecemi, s jejichž replikami si v areálu Staré huti "hrajeme". Malé kusové pece stavěné poblíže výchozů rud nahradily nejpozději v pozdním středověku železářské hamry. Ty pracovaly též s kusovými pecemi produkujícími kusy přímo kovatelného železa (přímá výroba železa), ale již větší velikosti, do nichž dmýchaly vzduch rozměrné vodou poháněné měchy. Vodní kola pohybovala též velkými kladivy (hamry), jež daly jméno celému provozu. Pro svoji činnost potřebovaly vodní energii a hutě se tedy přestěhovaly do údolí říček a řek.

Současný Adamov je místem, kde v šedesátých letech 16. století založili páni z Boskovic na řece Svitavě tzv. Nový hamr. Starý hamr (Althamr) již pracoval na Křtinském potoce, na místě nedaleko jeskyně Jáchymky a na jeho místě dnes stojí budova, která tvořila součást tzv. Baráčkova mlýna. Železářský podnik v údolí Svitavy dal jméno nové osadě, jež se ve svých počátcích nazývala Hamry. V roce 1632 zde již pracovala vysoká pec. Pece tohoto typu se v českých zemích objevily na přelomu 16. a 17. století a znamenaly zavedení nové technologie při produkci železa. Ve vysoké peci dochází k tzv. nepřímé výrobě železa, jejímž produktem je tekuté železo (litina) s vyšším obsahem uhlíku. Tekutý kov je slévatelný, ale pro zpracování kováním je nezbytná další úprava ve zkujňovacích výhních (proto nepřímý způsob výroby). Provoz vysoké pece je nepřetržitý (resp. trvající několik týdnů či měsíců) a množství vyrobeného železa je ve srovnání s pecí kusovou několikanásobně vyšší a jeho cena naopak nižší.

Roku 1637 získal místní novohradské panství i se železárnami významný rod Lichtenštejnů. Později se centrum panství přesunulo z Nového hradu do Pozořic, ale Lichtenštejnové zůstali majiteli podniku až do roku 1905. V létech 1679–1690 byly nově vystavěny hamry a při nich se nacházející osada je poprvé pojmenována jako Adamsthall. Od roku 1680 zde krátce pracovaly dvě vysoké pece a také dvojice kujnících výhní.

Situační plán Františčiny huti z konce roku 1852. Lichtenštejnský archiv ve Vídni, převzato z Kreps-Merta 1973

Pohled na huť v šedesátých letech 19. století. Archiv TMB

Ve třicátých či čtyřicátých letech 18. století došlo k přesunu nejdůležitějšího výrobního zařízení adamovských železáren – vysoké pece – ze svitavského údolí do údolí Křtinského potoka. Nevíme bohužel přesně kdy se tak stalo a na základě různých pramenů a dedukcí jsou uváděna data 1732 či 1746.

Nejstarší ikonografický resp. mapový materiál mající zachycovat stav v polovici 18. století ukazuje šest budov rozložených na obou březích náhonu, jež vedl vodu potoka na vodní kolo pohánějící dmychadla vysoké pece. Další stavební rozvoj podniku, tak jak je zachycený na fotografiích ze samého konce činnosti huti, či na modelu v expozici železářství v budově Kameňáku, trval do šedesátých let 19. století a poté následovalo cílené rozebrání některých budov a stoleté chátrání dalších.

Místo, na němž se nynější Stará huť nachází, bylo v polovině 18. století nazýváno Karlovem (Karlsthal) dle Jana Nepomuka Karla knížete z Lichtenštejnu a od sedmdesátých let téhož století Josefov (Josefsthal) – podle Josefa Václava z Lichtenštejnu. A abychom to neměli tak jednoduché, je na mapách též označována jako Adamovská vysoká pec, či Františčina huť.

Ve čtyřicátých letech 18. století produkovala huť ve velkém litinové koule pro rakouské dělostřelectvo, později se důležitější komoditou stalo kujné železo a v následujícím století získávalo stále důležitější postavení ve výrobním programu podniku lité zboží, tentokráte však součásti nejrůznějších strojů. Ty začínaly být vyráběny ve stále větším měřítku v nedalekém Brně, jež se postupně měnilo ze středověkého města ve významné průmyslové centrum. V osmdesátých letech 18. století vyráběl adamovský lichtenštejnský podnik 7,5 % moravské produkce železa.

V roce 1793 došlo v huti k požáru, při němž byla zničena většina výrobního zařízení. Muselo tak dojít k úplné obnově výrobních objektů a vysoká pec byla z podnětu správce železáren Karla Rudzinského přestavěna. Celý provoz byl uveden na vyšší technickou úroveň, ale i tak bylo zvažováno jeho zrušení. K likvidaci podniku nedošlo, byl však na šest let pronajat a během tohoto období, roku 1808, opět vyhořel. Většímu rozšíření výroby bránil nedostatek dřeva potřebného pro výrobu dřevěného uhlí, a tak se teprve v polovině 19. století, kdy byly v podniku provedeny další technické inovace, zejména výstavba ohřívače dmýchaného vzduchu, podařilo produkci oproti dřívějšku několikanásobně zvýšit. Produkce železa byla stále rozdělena do dvou lokalit. V Josefově se nacházela vysoká pec, v Adamově pak zkujňovací výhně, v nichž se surové železo měnilo v kujný materiál, nářaďový hamr produkující hotové výrobky, další pomocné provozy a obytná stavení. Železnou rudu dodávaly doly u Olomučan, Habrůvky, Babic a v pozdějším období se dovážela i z Kunštátu, Bučovic, Křižanovic či Ždánic.

Mapa důlních měr v okolí Babic nad Svitavou a Olomučan. Písmenem A označeny "adamovské" lichtenštejnské míry, B "blanenské" hrabat ze Salmu. Větší kroužek označuje polohu huti, menší tzv. Malé Macochy - nejvýraznějšího dokladu staré těžby železných rud. Detail mapy zpracované Ing. Karlem Kučerou, archiv TMB

Huť v šedesátých letech 19. století. Zcela vpravu budova Kameňáku, vlevo západní průčelí slévárny, nad pecí sklad uhlí, za pecí komíny kuploven. Můžeme vidět i některé výrobky huti - litinové potrubí a setrvačníky strojů. Archiv TMB

Spodní část areálu huti v šedesátých letech 19. století. V horní části snímku dekorativní "brána", součást umělých zřícenin, jimiž byl ozdoben hřeben nad hutí. Archiv TMB

V letech 1846 a 1847 došlo k radikální přestavbě vysoké pece. Ta dostala místo dříve používané vyzdívky z pískovcových kvádrů novou, zhotovenou ze žáruvzdorných cihel, byla vybavena čerpací tůní umožňující zhotovovat větší odlitky a zařízením pro předehřívání dmýchaného větru. Pracovním prostor pece tak dosahoval vyšší teploty a to se příznivě projevilo na množství produkovaného železa i na výrazném snížení spotřeby uhlí (dříve se dmýchal vzduch studený a tím se v nístěji pece snižovala teplota).

S nástupem strojírenského průmyslu se z litiny stávalo stále více vyhledávané zboží. Aby bylo možno vyrábět lité zboží v požadované kvalitě, vznikly při vysoké peci v polovině 19. století dvě kuplovny pro tzv. druhé tavení (zde bylo přetavováno surové železo k odlévání ve slévárně) umožňující současně i zhotovování odlitků v době, kdy byla vysoká pec mimo provoz. Stavba železnice vedené od roku 1849 nedalekým údolím řeky Svitavy příznivě ovlivnila další rozvoj výroby, ale i tak se provoz huti stával díky nutnosti používat dřevěné uhlí pro vysokou pec stále méně výnosným. V roce 1849 vyprodukovala vysoká pec 19 300 centnýřů železa (1 centnýř – 100 liber – 56 kg, tedy 1 080 tun) a o necelých deset let později potřebovala huť pro svoji činnost 3 200 m3 dříví pro pec a dalších 1 100 m3 ke zkujňování.

Podnik měl stále větší potíže s opatřováním dřevěného uhlí nezbytného k výrobě, takže ceny vyrobeného železa narůstaly, zatímco konkurenční podniky využívající k produkci surového železa koksu, mohly prodávat levněji – litina těchto hutí měla poloviční cenu.

Rekonstrukce vzhledu vysoké pece Františčiny huti v druhé polovině čtyřicátých let 19. století. J. Merta, Kreps-Merta 1973

To společně se snížením cen na železnici a propuknutím všeobecné hospodářské krize vedlo k tomu, že na jaře 1872 již nebyla josefovská vysoká pec uvedena do provozu a o pět let později rozhodl majitel o jejím úplném zrušení. Roku 1880 pronajal adamovský podnik Jan II. z Lichtenštejna na dobu 25 let strojírenské firmě Märky, Bromovský a Schulz z Hradce Králové. Ta pak po uplynutí doby pronájmu od knížete podnik zakoupila. Součástí smluv byla i možnost použití stavebního materiálu a součástí budov, pro které nebylo dalšího využití a mezi něž patřily i objekty v Josefově. Zanikly tak budovy skladů, rozlehlá stavba slévárny přiléhající k vysoké peci, vysoká pec přišla o svoji vyzdívku a její horní cihlová část byla snesena.

Vysoká pec zbavená cihelné nástavby ohřívače vzduchu před započetím rekonstrukce v sedmdesátých letech 20. století. Archiv Národního památkové ústavu, územního odborného pracoviště v Brně

Roku 1929 došlo k přeložení silnice vedoucí dosud v prostoru huti po břehu potoka mezi budovy huti a v souvislosti s tím byl zasypán náhon. Postupně zmizely i obydlí hutníků na levém břehu Křtinského potoka, z nichž se dochovaly pouze sklepy. Zubu času tak odolala pouze mohutná stavba vysoké pece, Kameňák využívaný k bydlení, protilehlé obytné domy č.p. 117 a 118 a hostinec Švýcárna. Zánik hrozil i dvojici vápenných pecí a zdi zavážecí rampy.

Na konci padesátých a v šedesátých letech 20. století začaly Adamovské strojírny projevovat zájem o osud reliktů huti a došlo k prvním udržovacím pracím a zřízení rezervační komise, v níž bylo činné i Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Brně, blanenské muzeum, Historicko-vlastivědný kroužek Adamovských strojíren a později i Technické muzeum v Brně. V roce 1971 se areál huti stal první a jedinou technickou památkovou rezervací v Československu (později byl přesunut mezi památkové rezervace). Roku 1972 se správcem Staré huti u Adamova stalo Technické muzeum v Brně, areál byl postupně rekonstruován a dílo završilo roku 1984 zpřístupnění budovy Kameňáku s expozicí železářství veřejnosti. Od roku 2014 jsou vysoká pec a Kameňák na seznamu národních kulturních památek (další objekty jsou kulturními památkami, vše se nachází v památkové rezervaci a je obklopeno národní přírodní rezervací Býčí skála).

Podkladem ke zpracování textu jsou dokumenty z archivu TMB a níže uvedené práce:
Kreps, Miloš – Merta, Jiří 1973: Stará huť u Adamova. Brno.
Grolich, Vratislav 1995: Osudy areálu Františčiny huti v Josefově u Adamova. Z dějin hutnictví 24. Praha.

Návrh úprav Státní technické rezervace Stará huť u Adamova. Na místě současného "okrsku starého železářství" měla vzniknout novostavba slévárny a kuplovny, počítalo se s instalací vodního kola a dmychadla, zřízením parkoviště pro 17 osobních automobilů a 2 autobusy, obytné domy č.p. 117 a 118 měly sloužit jako byt správce a studijní depozitář. Ve Švýcárně bylo počítáno s restaurací a reprezentačními prostorami Adastu, v seníku s občerstvením a vinárnou, na volné ploše s venkovním posezením a minigolfem. Nějak to ovšem nedopadlo. SÚRPMO Brno, ing. arch. Ševčík. Archiv TMB

Ortofoto s vyznačeným rozsahem památkové rezervace Stará huť u Adamova. Archiv TMB

Historie Staré huti v Josefovském údolí v datech