Přípravy na podzimní tavby v roce 2025

Víkend první (prodloužený)

O víkendu 7.6. – 8.6., spolu se státním svátkem v Rakousku v následující pondělí, dne 9.6.2025, se nabízela původně šance, uskutečnit velmi zajímavou výpravu na nerosty spolu s mým kolegou Michalem. Jenže veškeré plány zkazil středeční příchod takzvané ‚supercely‘, nejsilnějšího typu bouře, jenž sice poskytuje možnost impozantních fotografických záběrů, leč z ní i něco padá... To, co z ní spadlo na střechu domu mého kolegy ve Vysočanech, byly kroupy do průměru 5 cm, jenž rozbily mnoho jeho starých střešních tašek. Zkrátka, naše šutrařská akce tímto padla. Co s těmi třemi dny!?

Navzdory jiným povinnostem, jež zanedbávám v obci Babice nad Svitavou, kde přebývám na statku Plškových, jsem usoudil, že ideální využití získaného času, kór vzhledem ke krásnému počasí, by bylo pro realizaci předběžné přípravy pro josefovskou zářijovou tavební akci. Během ní jsou plánovany tavby v oba dny, v sobotu i v neděli, a to ve třech pecích souběžně. Proč v tolika, když jsme ještě před týdnem měli navíc jen dvě doopravdy funkční!?

Důvod tkví paradoxně v jistém závazku, jejž jsem kvůli hektičnosti s našimi květnovými tavbami nedokázal během květnové akce dodržet. Vápeník Petr Kos, otec svého syna, Ondřeje Kose, mě požádal, abych umožnil Ondrovi i jeho kamarádovi Richardovi si takzvaně ‚očenichat‘ proces tavby železa. A to tak, že budou samostatně tavit železo! Bohužel jsem na patřičný slib, daný oběma hochům mnou samotným, kvůli vlastnímu tavebnímu programu dokonce i zapomněl.

Ale jaký příklad potom máme my, ať už dospělí či takzvaně dospělí (slovo ‚takzvaně‘ platí hlavně pro mě samotného) předávat mladším generacím? To, že sliby chyby, a že lze veškeré umluvené závazky vůči někomu libovolně porušovat či rušit zcela!? Nikoliv na Staré Huti!
Plán byl tedy jasný – zkusit situaci alespoň ‚vyžehlit‘. Kluci budou potřebovat vlastní kusovou pec. Navíc na pozici č. 2 v naši baterii stál spíše nepoužitelný relikt pece na spontánní tah, poskytující bohatou zásobu vhodné keramické hmoty (kaolín + křemenný písek v poměru zhruba 1:3, oplácaný z vnějšku spraší), jenž je recyklovatelná na stavbu pece nové.

Celý úkon, tedy stavba samotné kusové pece a následná tavba v ní, trvá rozhodně tak 15 hodin, což je příliš dlouho v rámci jednoho jediného zářijového víkendu, kór pro uskutečnění dokonce dvou taveb v dané peci (alespoň pro ‚normální‘ jedince je to moc). Tak proč klukům nepostavit danou pec již předem, šetře jim celé mnohé hodiny úsilí!?

Pro pozici ‚klučičí‘ pece bylo v rámci baterie našich potencielně čtyř kusových pecí zvoleno místo č. 1, tedy nejblíže kovárně. To umožňuje přístup jak k ní, tak i ke stávajícím pecem č. 3 a 4, navzdory budoucí přítomnosti tří měchů a k nim náležejících trojnožek, rovněž je tak zajištěn dostatek místa pro koš s uhlím a váhou pro navažování shodné rudní směsi pro pece č. 1 a 3. Po odkopání části svahu a odstranění zbytků rozlámaných cihel bylo možno zahájit stavbu. Zbytek neosvědčivší se pece na spontánní tah č. 2 byl do posledního kousku rozebrán pro recyklaci její keramiky. To je možné jednak vděk žáruvzdorné povaze používaného pojiva (kaolínu), jež se za daných teplot v peci nevypálí, a zároveň vysokému obsahu křemenného písku ve směsi s ním, který umožňuje kusy původní pece snadno nadrtit a opět po zalití vodou ‚sešlapat‘ v zednickém kalfasu na plastickou hmotu pro pec novou.

Tak se i stalo, ale to až v neděli odpoledne. V sobotu předtím jsme si to s přijedším Petrem Appelem udělali trošku laxnější, v neděli pro změnu hustě pršelo až do 14:30, v kterémžto čase jsme se i se správcem Milošem zabývali sledováním dokumentu o tavbách a milířování v africkém státě Burkina Faso a kritizovali tamější místní za to, že dělají některé věci příliš obšírně či neefektivně. Kvůli dešti byly v daný den odpoledne stran její stavby stihnuty pouze dvě třetiny výšky nové pece, jež bylo zapotřebí raději předsušit ohněm, aby se plastická hmota pod vlastní váhou nesložila. V hlavním ohništi nalezený (někým odhozený) pevný podpalovač stále fungoval, navzdory tomu, že byl předtím zcela promočen dešti.

V pondělí, mezitím co jsem v peci nadále topil, vyřezával dorazivší O. Merta toporo, převážel zbylé dřevo u milíře na jinou méně nápadnou hromadu a poklízel jiné zbytky po květnové akci.
Zároveň jsem se mezi přikládáním dřeva do pece věnoval prosívání vypražené sideritové rudy. Tato byla vypražena ve vápence, kdy do ní mimojiné napadaly kusy vápna, spraše i vápenické světle zelené strusky. Samozřejmě nešlo odsít a vybrat všechny nečistoty, zbývá doufat, že se zbylý podíl naštěstí spíše snadno tavitelných složek rozpustí ve strusce.

Odpoledne bylo možno dostavět i vršek pece č. 1 a vysušit celek do té míry, že bylo možno již za šera zatěsnit trhliny a omazat celou pec zvenčí sprašovou břečkou, hmotou, která se ani po vyschnutí téměř nesmršťuje. Teprve v úterý ráno po revizi vyschlého celku bylo možno doplnit boční stěny z cihel, kamuflovaných na ně naházenou další sprašovou břečkou, a pec poté zezadu zahrnout zeminou. Po dosití rudy v brzkém odpoledni a nálezu dvou čtyřlístků v jetelině u zastávky autobusu v rámci marného čekání na patřičný autobusový spoj č. 157 (někdo tu neumí číst jízdní řády – víkend není pracovní den) jsem odkvačil do Adamova pěšky a odjel do Vídně.

Víkend druhý

V sobotu 14.6. jsem byl Věrou Fejtovou a samotným náčelníkem skupiny Jiřím Svozilem pozván na večerní návštěvu k jeskyňářům z Býčí skály, jejichž chata je situována velmi blízko Staré huti. Den předtím i poté jsem se tedy rozhodl využít pro další přípravy, tedy překatrování a napytlování zbylého uhlí na milířovacím place a nadrcení jeho patřičného množství na plánovanou šestici taveb na podzim, ať je té práce a časového stresu při akci samotné co nejméně. Z Vídně jsem v sobotu ráno dorazil přímo do Adamova a byl ještě před začátkem jeho pracovní doby dopraven na Huť správcem Milošem, po nákupu proviantu v adamovském Albertu.

Počasí bylo krásné – a to až moc. Na Slunci se dlouho vydržet nedalo, a tak katrování uhelné hromady přerušovala asistence u výkladu k prohlídkám stran detailního chemicko-fyzikálního principu hutnění železné rudy a technologie pecí k tomu určených. Anebo jsem chvíli ‚chladnul‘ před vchodem spolu se správcem, očekávajícím další návštěvníky. Rozhodnutí se věnovat vybírání a katrování uhlí až v nynější sobotu bylo nicméně dobrým nápadem i navzdory panujícím vedrům, neboť během celého předchozího týdne taktéž panovalo hezké slunečné počasí a materiál byl tedy zcela proschlý.

V 15:00 konečně stín pokryl celé uhliště, a dalo se tak pracovat nepřetržitě. To ovšem jen asi tři hodiny, než již bylo nutno v rámci pozvání na Býčí skálu ‚opustit revír‘. I tak se povedlo překatrovat více než dvě třetiny hlavní hromady (celý proces zpomalovala přítomnost spečených hrud hlíny a strusky v uhlí, jež bylo nutno ručně vybírat). Bohužel byla produktem celého snažení hlavně zemina, zbylého uhlí bylo nápadně málo.

Na Býčí skále jsem byl náčelníkem tamější jeskyňářské skupiny zavalen otázkami stran hutnictví, geologie jeskyně (různé zvláštní nálezy – jak vznikají?), kdy na mnohé z nich nešlo odpovědět bez dalších analýz daného materiálu. Za zmínku stojí nález dutých kuliček (sferulí) z magnetického materiálu v jílové vrstvě zhruba 9 metrů (!) pod současným povrchem sedimentu. Zase – jak mám odpovědět na to, jak vznikaly (lidskou činností rozhodně ne, v tak hlubokých vrstvách usazenin, starých možná i desítky tisíc let), když ani nevím, z čeho jsou složeny!? Teorie jsou ale zajímavé – od bakteriální činnosti až po kondenzát odparků z masivního meteoritu, prolétajícího atmosférou, kdy se kovový meteorit či asteroid třením o atmosféru dosti přehřeje a jeho značná část se odpaří, aby pak zase zkondenzovala – vzhledem k obsahu kyslíku v atmosféře ale již nikoliv jako kovové železo a nikl, ale nejspíše coby někaká směs jejich oxidů (hematit, magnetit, wüstit, oxid nikelnatý). Dané drobné kapičky a kuličky klesnou na zemský povrch a mohou být poté splaveny do jeskyně. Rovněž mi byla předvedena vysoce kvalitní místní limonitová ruda v podobě takzvaných ‚štufů‘ – limonitem bohatých krust a geod vyplněných krápníčky tohotéž. Jeskyňáři ji nalezli ve dvou sousedících chodbách, je jí tam prý dost, zatím nasbírali jen jeden kýbl. Řekl jsem jim, ať nasbírají ještě druhý, což by již váhově mělo i po vypražení stačit na jednu pokusnou tavbu v kusové peci. Dle toho, co jsem viděl, a se zkušenostmi s limonitem olomučanským tvrdím, že daná ruda fungovat bude, a to dobře!

Neděle, též parný den, se nesla v duchu dokatrování a napytlování zbylého uhlí, též opět asistence u prohlídek, hodící se zrovna v tento den, kdy tématem hutnictví zaujatých návštěvníků přišlo velké množství. Získaného uhlí nebylo ani po dokatrování celého zbytku milíře moc – mnohem méně, než jsem očekával, pouhých čtyři a půl pytle, čímž se celkový výtežek letošního milíře dostává na mrzkých 21 a půl pytle oproti klasickým třiceti a více pytlům. K večeru jsem chtěl, po západu Slunce za protější skalní hřeben, začít s drcením získaného uhlí na patřičnou frakci, leč jsem zjistil, že navzdory varování, ať je pravidelně dotahují, kolegové během květnové akce poztráceli tři ze čtyř křídlových matek, fixujících v rámci drtícího stolce na uhlí plechovou bočnici k samotné mřížce, jíž je uhlí protloukáno. Koncept tedy bylo nutno opustit, zas abych já sháněl křídlové matky M6!

Víkend třetí

A tak byl nutný další, jíž třetí víkend strávený v Josefově – i když proč ne – je tam hezky, a člověk si tam velmi dobře psychicky odpočine! Opatřil jsem nové křídlové matky, aby bylo možno drtit uhlí. V sobotu ráno, opět vynechaje přespání v Babicích nad Svitavou, jsem dorazil zase do Adamova, byv ráno naložen a převezen na Starou Huť tentokrát správcem Oldou. Leč namísto plánovaného drcení uhlí se dopolední i odpolední hodiny opět nesly v duchu mé maličkosti poskytující zevrubný výklad principu tavení železa jak postaru, tak i ve vysoké peci, návštěvníkum expozice, zároveň doprovázený i detailním popisem technických prvků na stávajících reliktech zařizení v areálu. Tuto možnost, spjatou s mojí přítomností v Josefově, oceňují oba správci. Ono když se člověk dané činnosti sám věnuje a ještě je geolog – mineralog, tak se v samotném fyzikálním a chemickém principu daného počínání už sám ‚tak nějak‘ vyzná.

Zaujatí návštěvníci (kteří naštěstí přišli) nebyli ten jediný faktor vedoucí k tomu, že nebylo během dne drceno uhlí. Jasné počasí a opět hrozivě pálící Slunce by bylo kohokoliv zahnalo spíše do stinných útrob relativně chladné budovy Kameňáku... Bohužel bylo nutno v rámci výkladu pravidelně vylézat zase ven do vedra za účelem popisu všech zařízení v areálu. Tedy samotné pece Františka, milířovacího placu (kde nyní nic není), selské vápenky, dehtářské pece (je tam naštěstí ponechán i malý vzorek dřevného dehtu uhlířem J. Kaderou), dále pravěké – leč funkční – potravinářské pece, a samozřejmě replik hutnických zařízení z 9. století a rudy, používaných naším spolkem Františka pro výrobu železných hub. Zajímavostí byl příchod členů hudební skupiny Výbuch (ano, tak se vskutku jmenují) i s jejich ratolestmi, jenž byli ubytováni na Švýcarně po dobu čtyř dnů, během kterýchž stihli navštívit veškeré zajímavosti v Moravském krasu, snad s výjimkou přelidněné Macochy (tedy Punkevních jeskyní) a arboreta Křtiny.

Až teprve k večeru, kdy protivné pálící Slunce zalezlo za skalní žebro za pecí Františkou, bylo možno sestavit drtící stolec a začít, jsa již ve stínu, s původně plánovanou činností, tedy s drcením uhlí. Bohužel uhlíř Jiří Kadera sice doplnil do našich zásob uhlířské hlíny, používané pro vnější plášť milíře, novou zeminu tak aby směs, již přesycena mourem, na milíři nehořela sama o sobě, ale katr k oddělení hrud a kamení z nově přidané hlíny jej k tomu použít nenapadlo. Takže se samotné drcení asi dvakrát časové protáhlo, neb dané nečistoty v uhlí bylo nutno ručně vybírat. Samozřejmě velmi malé kousky odstraňovány nebyly, ale snad se tyto rozpustí při tavbě ve strusce vznikající z rudy samotné. Drtící činnost ale musela ustat po pouhých třech hodinách, kdy se již pro změnu setmělo tak, že nebylo možno rozeznat hrudy hlušiny od úlomků uhlí.

Vnímaje opět hrozbu pálícího Slunce, pokračovalo v neděli drcení již od brzkého rána. Po zpracování zbylého pytle překatrované jemné uhelné frakce z letošního milíře se naštěstí hlušina v jeho napytlované hrubší frakci téměř nevyskytovala. Až zase Slunce vysvitlo (hlava drtiče uhlí je, byť pracuje ve stínu u boudy naproti vchodu do Muzea, osvětlena pálivým Sluncem již od 9:30), začali naštěstí přicházet návštěvníci (většina z nich opět velmi zaujatých), jimž jsem se opět věnoval, a vysvětloval v detailu celou problematiku. Navečer jsem dodrtil zbylé pytle uhlí pro získání kýženého již zpracovaného množství na podzimní tavby (12 pytlů, každý vážící 22 kg, tedy celkově více než 2,5 metráku). Pro představu čtenáře ‚spolkne‘ jedna tavba v kusové peci zhruba dva takové pytle uhlí. Něco sice zbude, ale je lépe mít materálu nachystaného předem více nežli méně.

Poměrně záporným nedělním ‚zpestřením‘ bylo lehké poničení kusových pecí nejspíše nějakým rozmazleným městským dítkem (to jsou ti co věří, že kuřecí prsa a vepřové řízky rostou v supermarketu – hanba výchově takových rodičů), jež muselo nutně vyzkoušet pevnost naší keramické vyzdívky, nejsa zrovna danými v jeho výchově selhávajícími rodiči hlídáno. Chybějící kusy v zóně kycht byly dozděny spolehlivě fungující sprašovou břečkou.

Navečer dorazil můj otec, jemuž jsem nabral podsítnou jemnou frakci nadrceného uhlí prostou hlíny – tedy prach a drobné částice. S tím, co pro nás hutníky je odpad (mour a jemné částice dřevéného uhlí zamezují účinnému proudění dmýchaného vzduchu skrze vsázku v kusové peci), on dělá jakýsi experiment – přidává daný materiál do kompostu.

Ve výsledku je nutno konstatovat, že jsem zapomněl učinit jeden potřebný úkon – zhotovit již v předstihu šestici dřevěných kopyt (šablon) na formování dyzen v rámci podzimní akce. Na druhou stranu, možná by dané připravky jiní neukáznění návštěvníci spálili v ohništi, nevěda, o co jde. I tak však (výroba daných kopyt není časově náročná) označuji náplň tří po sobě jdoucích víkendů přípravných prací v Josefově za úspěch – ono je totiž milé při tavbách samotných poté nebýt ve stresu z toho, že ani suroviny, ani pece nejsou připraveny, maje na vše jen dva dny. Asi každá žena v domácnosti chápe, že když kuchař v televizním pořadu tvrdí, že se jistý pokrm dá připravit, dejme tomu, za půl hodiny, nezmiňuje přitom ty další DVĚ hodiny předtím potřebné pro nakrájení, nastrouhání nebo natření patřičných surovin – vše má daný kuchtík již předchystáno na stole...

My už nyní taktéž máme nadrceno a předchystáno. V rámci šestice plánovaných taveb o víkendu 20. – 21. září v roce 2025 tak už nemusí nikdo z nás zbytečně nervózně běhat po place. A i kdyby daný víkend počasí nepřálo našim záměrům, máme jednu ohromnou výhodu vůči výše uvedeným klasickým šéfkuchařům, vařícím jídlo - naše předchystané suroviny se nekazí, byť jsou dlouhodobě skladovány při pokojové teplotě!