Josefov v květnu 2024. Část první - převážně hutnická a uhlířská

Jako již každý rok byl víkend předcházející samotnému vyvrcholení našeho týdenního květnového setkání v rámci účasti Technického muzea v Brně na akci ‚Setkání ve střední části Moravského krasu‘, věnován stavbě milíře. Martin Barák se v sobotu 18.6.2024 v rámci příprav jako vždy zhostil sekání vysoké trávy, jíž byl porostlý i uhlířský plac. Dřeva bylo tentokrát méně, neb Technické muzeum muselo šetřit peníze. Naštěstí jsme měli v záloze dostatek vlastního paliva, pocházejícího ze zkácených jasanů poblíž lávky na ochoz vysoké pece Františka a z muzejního lesíku za milířem. Martin Hrubý (ZrMartin) shromažďoval druhým Martinem posekanou trávu na kupky u milíře za účelem zhotovení jeho vnitřního pláště. Během dne dojel uhlířský mistr Jiří Kadera a začali jsme se stavbou. Rovněž dorazili Petr Kos a Petr Holub s rodinkami a začali opravovat vápenku pro letošní výpal. V rámci milíře byl tentokrát král zhotoven opět coby konstrukce sbitá ze čtyř tyček, nikoliv coby skládaný komín. Poté jsme začali rovnat dřevo kolem vztyčené konstrukce krále a dokončili spodní patro hned tento první den. Pomohl i dojedší kolega Martin Bartoň.

Po příjemném večeru a poctivém spánku jsem se ZrMartinem a kolegou Martinem Bartoněm pokračoval na stavbě milíře, zatímco uhlíř Jirka většinu času bloumal po place. Dokončili jsme svrchní patro a rovněž pokryli milíř oběma plášti, učiníc jej tak připraveným na zapálení. Navzdory menšímu množství na něj zakoupeného dřeva jevil normální velikost. Petrové Kos a Holub již skládali surovinu do vápenky pro čtvrteční výpal. Martin Barák mimo fotodokumentace veškerého dění (a dalšího sekání trávy) již začal předehřívat potravinářskou pec. V tomto ohledu jsme zhruba ve 22:00, kdy již šel spát, naplnili útroby pece metrovými silnými polovyschlými jasanovými poleny a přiškrtili veškerý tah vzduchu pomocí plechu a cihel tak, aby palivo hořelo pomalu ‚línými plameny‘, nejlépe celou noc. Ráno pec vskutku obsahovala ještě nemalé množství žhavých uhlíků a Martin si liboval, jak je pěkně prohřátá. Inu, líné plameny – základ úspěchu!

V pondělí dopoledne byl Vrchním hutníkem O. Mertou zapálen milíř. Vůbec ale nezískával náležitý tah, což nakonec trápilo uhlíře Jiřího Kaderu celý týden. Spolu se ZrMartinem jsme se v mezičase mezi kocháním se jeho hořením věnovali stavbě pecí s tenkou hrudí 3 a 4 za účelem plánovaných taveb s použitím magnetitové rudy z Kiruny (tedy zdroje čistého oxidu železa - magnetitu) ve směsi s variabilním množstvím tentokrát proplaveného křemenného písku z pískovny Seč u Rudice od 0 wt % v krocích po 5 wt% až do tak vysokého obsahu dané přímesi, kdy tavba selže kvůli nedostatečné tavitelnosti strusky (přílišnému množství hlušiny). Účelem bylo tentokrát zaměřit se i na odběry vzorků oceli z výsledných hub pro zjištění případné korelace jejich nauhličení v závislosti na složení rudy. Je nutno poznamenat, že proplavený bílý křemenný písek z pískovny Seč u Rudice, jemného ale stejnoměrného zrna, je ideální coby materiál na dětská pískoviště či do akvárií!

Jíl na stavbu pecí byl často až příliš řídký, což zlehka komplikovalo rychlost zhotovení zařízení. Dorazili Petr Appel a Tore Haug-Warberg z Norska, jenž taktéž začali se stavbou svých pyrotechnologických zařízení. Tore opět zhotovil miniaturu norské pece typu Evenstadt tvaru otočeného zvonu, jež po naplnění štípami borového dřeva umožňuje toto nejprve zuhlit a ihned nato pomocí vzniknuvšího dřevěného uhlí uskutečnit tavbu železné rudy, vyhýbaje se tak té poněkud ‚protivné‘ drobnosti muset stavět a pálit milíř. Petr Appel pro změnu zhotovil japonskou výheň poháněnou jeho taktéž japonským, nyní však již výrazně vylepšeným a pro obsluhu zpříjemněným měchem. Primárním cílem Petra bylo přetavit kusy svářkového železa na uhlíkatou houbu, již by poté mohl použít pro jeho japonské kovářské cíle. Martin Barák upekl chléb, který byl, jako vždy, vynikající, ale poněkud připálený zespoda, možná kvůli novému efektivnímu způsobu ohřevu potravinářské pece. Za odměnu byl tomuto odpůrci konzumace piva nabídnut aperitiv zvaný ‚víčkovice‘, jenž mu byl jeho majitelem Jirkou Kaderou představen coby výluh z pivních vršků ve vhodném alkoholu. Poté, co Martin, maje již doušek daného moku v ústech, změnil barvu své pokožky na nazelenale křídovou a měl dvakrát tak velké oči než obvykle, nerozhodnut, zdali má tekutinu polknout či vyplivnout, nás po následném dlouhém intenzivním smíchu bolelo břišní svalstvo! Ve skutečnosti se jednalo o výluh z víček včelích pláství z Jirkových včelstev, jež má ve své domovské obci Přimda. Následoval opět příjemný večer u ohně.

V úterý již začala dvojice taveb v kusových pecích. Souběžně přetavoval Petr Appel první várku svého svářkového železa na ocelovou houbu. V rámci drcení uhlí pro všechny tavby všem jako obvykle velmi pomáhal ‚hustokrutopřísný‘ drtící stolec v barvách deWalt. Od něj bylo při práci možno pozorovat milíř, jenž stále nehořel náležitou rychlostí. Patní průduchy musely být ponechány otevřené celý týden. Mezi péčí o milíř Jirka opravoval dehtářskou pec pro předvedení pálení dehtu, jež v tento den zároveň i vyzkoušel.

Na rozdíl od původní chmurné předpovědi nám prozatím počasí přálo. K večeru jsme vyjmuli dvě vysoce nauhličené houby z kusových pecí 3 a 4.

Ve středu tavil mimo nás s Ondrou a ZrMartinem (dvě pece – magnetit s 10 a 15 wt% křemenného písku) i Petr Appel. Ten získal ze své výhně ocelovou houbu z přetaveného železa, kterýžto materiál kovář Jan Lokajíček (a nyní i my) označuje pojmem ‚Oserutogane‘ (gane = japonsky ‚ocel‘), neb daný proces ušetří hutníka od všech nesnází spojených s používáním skutečné rudy. Vzhledem k tomu, že šlo ryze o výrobu suroviny pro japonské výkovky, nikoliv o vědecký pokus, navíc byl daný proces vskutku i historicky prováděn v Japonsku, to zas až takový přečin není. Houba nicméně nebyla dobře svařena a při pokusu o kování na dřevěném špalku se rozpadla.
Ráno dorazili kolegové z Archeologického ústavu akademie věd z Prahy (a jeden z Národního technického muzea). Ti byli domluveni na společném postupu s Jiřím a Jiřím Kmoškovými, kteří v podvečerní hodině přivezli přenosnou šachtu pece laténské na pozici č. 1. Pražští kolegové mezitím vypražili velmi bohatý limonit získaný sběrem z polí u obce Zadní Kopanina kdesi za Prahou.
Milíř stále ne a ne pořádně táhnout. Naše trojice získala plochou částečně lámavou houbu s 10 procenty písku v rudní směsi, v druhé tavbě, při níž byla dyzna omylem zabudována do štítku pod úhlem zhruba 45° dolů, veškeré železo nejspíše shořelo.

Ve čtvrtek se program hutnění de facto zopakovalMy jsme opět tavili směs magnetitu a písku ve dvou pecích, tentokrát s 20 a 25 procenty písku ve směsi. Pražský team se vrhl srdnatě do tavení – ostatně bylo jich jako psů a ještě se o dmýchání nezřídka staral Jirka Kmošek senior. Dorazil kovář Jan Lokajíček s partou svých zámečnických učňů a začali stavět šachtovou pec. Navštívil nás i reportér z Blanenského deníku, jenž chtěl tentokrát i natočit pár scén ohledně taveb v kusových pecích a příprav na ně na video. S Torem jsme si tedy oblékli dobové košile, jež mi zprostředkovali Kmoškovi o rok předtím. Trošku problematičtější bylo natáčení scén v rámci Lokiho skupiny, kdy vždy do záběru vlezl nějaký z jeho moderně oděných učňů a scénu tak zkazil. Milíř stále hořel pomalu, a to navzdory prokazatelným změnám atmosférického tlaku – počasí konečně začalo zlobit, dopoledne přišla pěkná průtrž mračen. Naštěstí déšť ustal ještě před započetím taveb a zapálením vápenky, jenž se taktéž odehrálo a poskytlo především po setmění možnost zhlédnutí impozantní ohnivé scenérie (vápenická část setkání bude popsána zvláště). Kmoškovi s archeology z Prahy získali pěknou železnou houbu na rozdíl od nás, kdy vznikla k našemu překvapení pouze dobře tekoucí struska. Nicméně nebylo by to poprvé, kdy se to tak s podobným složením rudy událo. Během dne nás navštívili ‚Zlíňáci‘ Josef a Lída Hausnerovi i s oběma dětmi, ovšem pouze ‚na otočku‘, neb tavení a potomek v kočárku nejsou pro nás současné měkoty příliš kompatibilní.

Horší bylo, že se v pátek daný výsledek zopakoval, a to s 30 a 35 procenty písku ve směsi, tedy s prokazatelně funkčním poměrem složek vedoucím k získání hutné velké houby, jakým bylo v roce 2014 použití indického hematitu, ředěného pískem, srovnatelného složení. Za účelem ověření, zdali za to nemůže fyzický charakter rudy (magnetitová zaoblená zrna z Kiruny jsou de facto nejvýše půlmilimetrové kuličky, prosypávající se případně do nístěje skrze hrubou uhelnou vsázku), bylo rozhodnuto pro tavby ‚na krásu‘ pro veřejnost v následující sobotu použít ověřenou směs praženého rakouského sideritu (ve výsledku rovněž magnetit) s 15 a 30 wt% písku coby tavby pro srovnání. ‚Lokiho hordy‘ též tavily. V pátek dopoledne nám i pěkně zapršelo. K večeru dorazili Slované a rozbili tábor na louce u pece Františka. Přítomnost náčelníka Jiřiny a jeho vtipkování byly jako obvykle vítány. Je škoda, že již nebyli přítomni Kmoškovi, jež vtipům zrovna neholdují (pozn. O. M. či spíše náčelníkovým extramužným)! Zůstala s námi alespoň jejich šachta pece. Milíř hořel tak mizerně, že uhlíř Jirka rozhodl již strhnout a rozebrat jeho vrchol, aby byl tah rozváděn více do boků, obsahujících ještě nezuhlené dřevo. Patní průduchy zůstávaly otevřeny i v této pozdní fázi hoření.

V sobotu jsme pro publikum Setkání alias Slovanů na huti začali předehřívat obě pece s tenkou hrudí, stejně tak jako tým kováře Lokajíčka pec šachtovou. Výheň se šoupacím měchem zprovoznil i Petr Appel. Pražská výprava vzdala pokus o odvezení šachty pece s sebou, neboť se ta začala rozpadat a nebylo možné předpokládat její dopravení ve vystavení schopném stavu. Tak jsme vyfotili a hodili na odpadní hromadu. Těsně po započetí vsázení do provozovaných pecí zhruba v poledne přišla silná průtrž mračen, kdy nebylo, alespoň v rámci naší tavební skupiny, možno pokračovat, neb po navážení rudy byla nádoba i s ní během vteřin naplněna vodou. Pec bychom tak byli spíše hasili. Následoval další mocný deštík a radar ukazoval na jihu se tvořící nepřetržitý bouřkový vláček. Během další z průtrží hlavní hutník O. Merta rozhodl naši dvojici taveb ukončit. To mělo ovšem za následek jedno velmi pozoruhodné zjištění – navzdory absenci dmýchání do obou pecí se teplota za dyznami vícero hodin držela na hodnotách nad 1100° - 1200°C, a to při poměrně omezené světlosti dyzny (světlost cca. 30 mm, pozn. O.M. – silnostěnné mladohradištní dyzny mají světlost nepřesahující příliš 20 mm) a minimální výšce předehřáté pece nad její úrovní (cca. pouhých 60 cm). Pozn. O. M. – zkušenost s úspěšným pokračováním tavby po přerušení trvajícím několik desítek minut zapříčiněným opravdu silným deštěm máme již z května 2008.

Toto inspiruje k budoucímu pokusu hutnění funkční rudní směsi v peci na spontánní tah vzduchu podobné těm, jenž jsou známy z Afriky. Popisovaná světlost dyzny u takových pecí na činí 50 – 60 mm, výška pecí dosahuje i dvou metrů a namísto měchu zajišťuje dostatečný přísun vzduchu do jejich nitra silný komínový efekt. Na stavbu tak vysoké šachty bude potřeba mnoho rudického jílu a písku, odměnou, v případě funkčnosti, bude pec, do níž není potřeba dmýchat, pouze přikládat. Daná pec tedy bude moci být obsluhována jen jedinou osobou!

V sobotu byl též destilován dehet a další produkty, jež k věci patří a poprvé v Josefově došlo i na vaření piva – o tom však v příspěvku z ruky Petra Holuba.

Mohutný liják však bohužel rovněž promočil veškeré uhlí vyhrabané z milíře, což žádné nové poznatky nepřineslo až na to, že promočené dřevěné uhlí je více než dvakrát těžší v porovnání s uhlím suchým. ‚Lokiho‘ hordy zavčas opatřily své hutnické pracoviště nepromokavou plachtou, a tak mohly nerušeně pokračovat v tavbě dál. Získali tak jedinou sobotní železnou houbu a to poměrně dobré kvality, takže bylo přece jen přichozí veřejnosti co ukázat. Slované se rozhodli, že na rozbahněné louce, na níž místy i stála voda, bojové ukázky předvádět nebudou. Naznačili tím, že i naši předci byli natolik rozumní, že své půtky a bitky raději odložili na později, než aby jim důsledkem boje zrezly helmy a bahno měli zalezlé úplně všude.

K večeru jsme s Jirkou Kaderou napytlovali promočené dřevěné uhlí, jenž, jak již zmíněno, mělo zhruba tak dvojnásobnou hmotnost vůči suchému stavu. Spodní část milíře uhlíř vůbec nevyhrabal, což by sice za standardních podmínek zavánělo jeho jistou leností, ale materiál byl tak promočen a oblepen hlínou, že bylo vskutku nejlepší, nechat jej na místě až do vyschnutí. Je nutno vzdát Jirkovi pochvalu za to, jak milíř pěkně a téměř celkově zuhlil, navzdory asi nejproblematičtějšímu (nejpomalejšímu) hoření, jaké prý i on sám stran milíře zažil. Celková bilance, alespoň prozatím, obnášela 30 pytlů uhlí s tím, že jeho část je dosud nevybrána, tedy standardní množství. Jako již každým rokem jsme byli Slovany večer pozváni do jejich ležení na společnou večeři a příjemné posezení.

Neděle se dle očekávání nesla ve znamení celkového úklidu. Pokus o přesunutí nyní zcela promočené šachty kmoškovic pece selhal, zbytky jejich šachty skončily na skládce strusek. Uhlíř Jirka Kadera se s námi jako obvykle rozloučil již ráno, neb mu cesta do Přimdy trvá celé čtyři hodiny. Mezitím náš slovinský přítel Ivan Hrovatin, jenž dorazil ve středu až z Terstu, kam mu cesta trvá deset či více hodin, s úklidem pomáhal až do konce, než se vydal na svoji násobně delší cestu domů...