Květen 2023 slovem a obrazem

Úvodní upozornění - text je dílem povětšinou Dominikovým, části sepsané vkladatelem textu (O.M.) jsou učiněny v kurzívě.

Neb jsme letos začali (jako ostatně i jiné "obvyklé" roky) stavbou milíře, započne i popis letošních dějů uhlířskou částí.

Uhlířská část

Veškeré přípravy započaly již v sobotu 20.5.2023 (praktická zkouška výše uvedeného: dřevo bylo přivezeno z pily ŠLP již v pátek). Jsa dovezen O. Mertou k huti Františka spolu s nutným náčiním z Babic, včetně nám notoricky známé a hojně používané motorové pily ‚Dallmayr‘, jenž však zatím nikomu kafe neuvařila (rozuměj Dolmar), ujal jsem se ihned přípravy uhlířského placu pro stavbu milíře obvyklé ukázkové velikosti (cca. 7-9 metrů štípaného bukového dřeva). Vzhledem k liknavosti jisté osoby, jenž se divila, že se sympózium děje právě tehdy kdy každoročně, nebyl uhlířský plac, zarostlý vysokou trávou, ani posekán (částečně mea culpa, neb bych dle zkušenosti s vlastním náctiletým měl vědět, že některé informace je nutno opakovat zvláště důrazně). První činnost tedy byla zprovoznit křovinořez, což byl poněkud těžší úkol, a vyžnout trávu nejen kolem milíře, ale i u pecí, aby bylo možno tyto zbudovat. Ku poledni dojel M. Hrubý (ZrMartin), rovněž byl přítomen pomocník se skládáním milíře Tomáše Pavloně a velmi pilná Lenka Sedláčková ze sdružení Archaia.

Ve čtyřech, respektive v pěti s vrchním hutníkem O. Mertou, šlo skládání dřeva poměrně svižně. Akorát řetězy pily ‚Dallmayr‘ byly poněkud přituplé... Užitečným pomocníkem byl hustokrutopřísný trakač na převoz dřeva, na míru zhotovený Dominikem (což dokládají barvy DeWalt, jimiž je opatřen) . Ondra měl užitečný nápad, a to sice nejprve předřezat, předštípat a navozit velké množství krátkých přířezů k milíři, což umožnilo jeho velmi rychlou stavbu (hezky napsáno!). Již na konci dne bylo hotové celé spodní patro zařízení, obskládané kolem krále „novodobého typu“, připomínajícího vysokou táborákovou hranici. K večeru, kdy mnozí pomocníci a pomocnice odjeli, zbyl ještě čas alespoň na vykopání materiálu splaveného do nístějí pecí 3 a 4 z loňského roku, jenž samy o sobě zůstaly velmi dobře zachovány.
Další den bylo možno doskládat celý milíř, používaje na závěr takzvaný „efekt mamon“, kdy jsou vyhledávány nepravidelnosti na obvodu milíře, případně tvořeny nové, a tam doskládáváno další a další dřevo. Dopoledne byly opět přítomny pomocné síly, ovšem pokrytí milíře vnějším a vnitřním pláštěm probíhalo až odpoledne, již zcela v režii ZrMartina a mne. K večeru byl milíř zcela hotov a připraven k zapálení. Lehce jsme znervózněli k večeru, během průtrže mračen z té jedné jediné bouřky, jenž ten den vznikla v rámci celého území České republiky i Slovenska. Ani mohutný déšť však vnější hliněný plášť milíře nijak nepoškodil.

Zapálení bylo plánováno na devátou hodinu v pondělí, a to v rámci domluvy s kameramanem z Prahy, jenž dostal za úkol natočit zapálení milíře a další záběry pro krátký sestřih, jenž má být prezentován v rámci expozice o uhlířství v Domě přírody pod Správou KRNAPu ve Vrchlabí. Kameraman Honza dojel až o půl desáté, neb zabloudil. Oheň pro zapálení již plál, žhavých uhlíků bylo dost. I přes naše jisté počáteční pochybnosti se Honza velmi rychle projevil jako milý solidní člověk. Oblékl nás (ZrMartina a mě) do dobových košilí, zapůjčených ze studia Barrandov, a krátce jsme se domluvili na tom, co a odkud se bude zabírat. Mimochodem bylo ustanoveno, že na všech záběrech s lidskými postavami má být převážně vlasatý a huňatý Martin, neb plešatí lidé tehdy prý nebyli. Autor (DT) na základě dané informace a své osobní zkušenosti s věkem nástupu daného projevu ‚pelichání‘ výrazně soucítí s tehdejším obyvatelstvem, jež podle všeho zjevně hromadně umíralo již ve věku pouhých sedmnácti či nedožitých osmnácti let...

Zapálení milíře Martinem proběhlo bez větších problémů, pouze uhlíky se vynacházely nikoliv jen ve spodní třetině krále, nýbrž v jeho polovině, protože záběr sypání drobného dříví do krále musel být asi třikrát zopakován.
Jsa nám sympatický, byl námi kameraman Honza zavčas upozorňován na nadcházející operace s milířem, případně na další scény hodné záběru. I samotnému doplňování krále předcházelo detailní naplánování toho kdo-kde-kdy, aby výsledný záběr vypadal co nejlépe. Doplňování krále probíhalo nezvykle pohodlně, celkově se zařízení chovalo velmi ‚spořádaně‘. U druhého doplnění milíře bylo možno vyčkat, až se sloup hustého dýmu z odkrytého krále vznítí pro získání dalších hodnotných videosekvencí.

K večeru musel bohužel Honza odjet, rovněž tak i Ondra, a tak jsme s Martinem osiřeli. A to zrovna, když se z milíře linul onen krásný hustý smetanově krémový kouř! I tak byl kameraman Honza natolik nadšen spoluprací s námi, že byl domluven příjezd jeho kolegy v následující sobotu, kdy měl být milíř rozebírán. Třetí otevření krále již odhalilo typickou ‚kalderu‘ zuhleného dřeva na špici, již bylo možno doplnit delšími přířezy polen.

Noční hlídání probíhalo poměrně v klidu, až na to, že již nyní bylo patrno nesouměrné hoření milíře, kdy paradoxně pomaleji se zuhlující strana byla ta návětrná. Rovněž termika byla po celý týden zvláštní – běžně proudí v noci chladný vzduch Josefovským údolím dolů „po proudu“, nyní tomu bylo právě naopak. Se snahou kompenzovat problém bylo na pomalejší straně zhotoveno tolik řad dymníků, že celek připomínal spíše cedník, něž co jiného.

Daná strategie srovnání hoření zabrala pouze zčásti, milíř byl po celou dobu hoření provozován s dymníky pouze na dvou třetinách svého obvodu. ZrMartin se ochotně nabídl, že mi ulehčí práci tím, že pohlídá milíř každou druhou noc. Ovšem k večeru bylo nutno kromě sanace propadů na patě ze zuhlenější strany velkým množstvím hlíny obhospodařovat vzniknuvší „plošinu“ mezi hotovým středem milíře a nezuhleným okrajem na pomaleji hořící straně – druh péče, jenž je mnohem delikátnější, než jsem si i já dříve uvědomoval a kterážto moje neznalost způsobila nedohoření několika milířů. Paradoxně zní celková filozofie: „Zasahuj co nejméně!“. Dymníky je potřeba udržet co nejdéle, pouze zapravovat propady na „plošině“ materiálem vnitřního a poté vnějšího pláště. A tak jsem si raději dával veškeré noční směny já.
V noci ze středy na čtvrtek bylo třeba pracovat ještě delikátněji. Teprve ve čtvrtek večer bylo možno předpokládat zuhlení většiny obsahu milíře poté, co se zbylé boule a nepravidelnosti na jeho povrchu „vyfoukly“ a výsledný útvar opět připomínal pravidelný kužel, pouze menší. V pátek ráno byl obkopán obvod milíře, obsahující krátké dřevěné nedopalky a zachovalé zbytky vnitřního pláště (tráva). Zbytky dřeva vůbec neměly tendenci hořet, což je vždy dobrá známka stran nízké zbytkové teploty v milíři. Kdyby tak nebylo na další den domluveno to natáčení! To by již nyní bylo možno rozhrnout vrchol milíře do stran a započít fázi chlazení! Takto jsme však museli ponechat kužel horkého uhlí netknutý...

Kromě zapravování spíše miniaturních propadů při patě se i nerozhrnutá kupa chovala podivuhodně klidně. V sobotu v deset hodin dopoledne, kdy dorazil kameraman Filip, bylo pro účely natáčení dokonce možno odhrnout plášť z celé poloviny milíře, rozebrat část vrcholu, obnaže původní skladebnost polen včetně krále, to vše aniž by byly viditelné známky jakéhokoliv zapálení vzduchu vystaveného uhlí. Získali jsme tak prozatím asi nejlepší dokumentaci řezu zuhleného milíře vůbec! Tuše přítomnost stále ještě horkých nedopalků na bázi milíře, rozhrnuli jsme během soboty pouze horní část milíře, sníže tak jeho výšku a zbytkový tah za účelem dalšího chladnutí obsahu do neděle.

Jak již v sobotu, tak i v neděli přijel pomoci s rozebíráním milíře Jindra Švaříček, mladší bratr mé bývalé přítelkyně Lidunky (a dovezl mi „proklatě dobré kuře“ z KFC!). Vybírání šlo dobře, na celkové hašení byly spotřebovány všehovšudy tři konve vody. Ale toho uhlí co bylo! Nakonec 37 pytlů, každý o hmotnosti 22-25 kg. Musím přiznat, že především vděk Jindrově motivaci byl veškerý obsah nejen vychlazen, ale i napytlován v daný den. Inu, ve dvou se to lépe táhne!

V pondělí, před příjezdem O. Merty, jsem strávil dopoledne sklízením nářadí a úklidem nepořádku u pecí, rovněž odběrem vzorků strusek a hub, jež byly odloženy nad pecemi. Po jeho příjezdu jsme spolu uklidili pytle uhlí i nářadí, po čemž následovala nezbytná, nostalgií díky definitivního konce celé akce doprovázená sprcha, kdy proces ‚vybělení‘ uhlířovy pokožky s pomocí notné dávky Solviny zároveň vede k částečné dezinfekci odpadního potrubí vlivem množství omytého „aktivního uhlí“.

Tavby a další neuhlířské děje
V pondělí se mimo počáteční fázi hoření milíře odehrávaly i přípravy pro stavbu železářských pecí. Vrchní hutník O. Merta spolu s pomocníkem Romanem Řezníčkem zajeli opatřit nezbytný žáruvzdorný jíl do pískovny Seč u obce Rudice. Následně byla hlína v kalfasech zalita vodou, aby změkla do dalšího dne. Mezitím byl učiněn pokus postavit spodní části (nístěje) pecí 3 a 4 z již odleželého jílu v sudech u kovárny, ten byl ale pro změnu příliš měkký.

V úterý jsme přivezli něco propriet nutných k tavení. Ty byly, jako vše ostatní z Kameňáku, před začátkem rekonstrukce odvezeny. Dominik s Martinem (Hrubým) začali stavět pece 3 a 4. Václav z Dagy přijel sesadit výčepní zařízení, které byl zamýšleno pouze pro nás „spolkové“, „workšopové“, „slovanské“ a jinak činné. Netuše, kolik návštěvníků v sobotu přijde po v podstatě dvouleté pauze na akci pro veřejnost, nechtěl jsem riskovat rozladění provozovatele pitného občerstvení při nutnosti zjednat placenou obsluhu. Nakonec to nebylo tak špatné a obsluha by se uživila. Takto jsme dali jen vydělat lesnímu baru. V úterní večer též přicestoval norský účastník workshopu Tore. Tentokráte se jeho cesta do našich končin obešla bez nervydrásajících zážitků – při poslední cestě hořel vlak. V noční hodině též přicestoval z Maďarska Adam Thiele s kolegou.

S přípravou vhodně tvarovatelné jílové hmoty ke stavbě pecí výrazně dopomohl ve středečním dopoledni příchod školních dětí ze základní školy Plovdivská (Brno, Krpole). Je známo, že jakmile je dopřáno libovolnému dítěti hrát si, či se patlat v něčem špinavém, jeho spolupráce stran daného konání je zaručena. I tak se stalo, že děti nejen připravily hojnost krásně tvarovatelné stavební suroviny, ale dokonce nadrtily část skarnové hlušiny, sloužící coby příměs do našich plánovaných taveb!

Z důvodu získání stavební parcely v rámci naší pecní uličky (tedy něco jako sklepní uličky) jsme rozebrali keramickou pec. Nejprve bylo nutno odstranit secondhandovou stříšku (původně z pece chlebové), která si na keramickou pec lehla. Poté byla protilehlá úpatí pece využita k pražení rakouského sideritu a stavbě zmenšené pece typ Evenstad. Po zapálení pražící hranice jsem poněkud znejistěl, co se týče případného vznícení kovárny, ale z vlnitého (resp. trapézového) plechu, použitého na zakrytí vápenice mezi výpaly, byl na Toreho radu vyhotoven účinný tepelný štít a tak vše velmi dobře dopadlo. Chlebová pec byla použita na vysušení pečlivě připraveného (též měřítkově zmenšeného) dříví do pece Evenstad.

Lukáš Lovecký a Tomáš Koš dokončili s pomocí materiálu připraveného výše uvedenými děcky pece č. 3 a 4, Adam Thiele postavil a vysušil svoji volně stojící šachtovou pec na svém předplaceném místě – to jsme mu trochu zkomplikovali stavbou boudy na uhlí (co v ní letos uhlí nebylo).

Ve středu dorazil Petr Appel se svojí přítelkyní, jež zhotovili poněkud amatérsky vypadající obdobu zahloubené pece s tenkou hrudí na pozici číslo 2. V peci č. 4 se již ten daný den tavilo, a to sice pelosideritová ruda ‚zlínskými kolegy‘ Hausnerovými (a Lukášem a Tomášem). Tavba poskytla zelenkavou sklovitou strusku a rozpadavou houbu – výsledek obdobný tomu s ostatními pelosideritovými rudami v čistém stavu. Přídavek okují k těmto rudám však poskytuje velmi dobře funkční směs.

Petr Kos pilně pracoval (s pomocí Aničky Molerkové) na založení vsázky vápenné pece, kterážto činnost je náročná nejen fyzicky, ale i na ponechání tahových kanálků v mase kamene.

Večer přijel též Honza Lokajíček se dvěma svěřenými učni, aby se následující den (tedy ve čtvrtek) ruče pustili do stavby druhé volně stojící šachtové pece.

Ve čtvrtek se v peci 4 uskutečnila jedna z posledních taveb s použitím směsi korundu, křemenného písku a okují za účelem otestování hranic chemického složení rudy, kdy ještě lze s tavbou uspět. Výsledek dopadl dle očekávání – selhávka, i když o něčem jako houba, by se možná hovořit dalo. Tato byla však silně prostoupena Al2O3-bohatou struskou, došlo k „dekohezi“ (nespojení se) částic železa. Petr Appel během jednoho roku přeskočil staletí zákonitého vývoje od nepraktických měchů japonského typu (vzývaje danou kulturu) k modernímu elektrickému dmuchadlu, aby vyrobil oroshigane – prostě přetavil nízkouhlíkaté železo ve vysokouhlíkatou houbu. O redukci rudy tedy nešlo, nebylo tedy nutno dbát delikátností s ní spojených, jako například přerušované silné rázy vzduchu do dyzny pece, jak to lze činit pouze měchem.

Adam tavil bahenní rudu svého sběru, pec poslavil Loki a spol. a též z přepečlivě připraveného materiálu (jíl a mour 50%/50%) zmenšeninu pece dle pana Ole Evenstada z konce 18. století Tore.

Večer jsme po několikaleté pauze uspořádali přednášení v prostorách muzea. Bylo možno vyslechnout (a vidět) přednes Dominika o tom jak to Kmoškovi dělají v podstatě dobře, Toreho o teoretickém základu experimentu s malou Evenstadovou pecí, Jiřího Hoška o práci na dvoudílné knize o středověkých mečích z území našeho státu, moje o známých naseknutých lupách z Moravy a zejména na vlastních praktických výsledcích založený Adamův příspěvek pojednávající o poměrně jednoduchém nauhličování houby/lupy; zhotovování pelet obsahujících všechny nutné ingredience pro snadnější tavbu fosfor obsahujících rud a dle mého názoru nejpřínosnější přednes o poměrně nenáročném svařování lupy z více kusů, založený na archeologických nálezech pyrotechnologických zařízení určitého typu nalézaných na avarských lokalitách.
Více o Adamově vědecké práci na jeho webu, jinak je Adam Thiele též velmi šikovný kovář – z uvedeného odkazu možno se proklikat.

Ve čtvrteční odpoledne/podvečer/večer opravil, či spíše znovupostavil Matěj Kmošek pec v pozici číslo 1. Ta by měla +/- odpovídat nalezeným pecím s tenkou hrudí.

Petr Kos uvedl do provozu vápennou pec, na niž čekalo nemálo metrů tvrdého i měkkého dříví. V noční hodině dorazil další přímořský návštěvník – tentokráte však z jihu, z území bývalé širší vlasti, z okraje Krasu s velkým K – kousek od Terstu, Ivan M. Hrovatin, náš dlouholetý stolutavič.

Team se rozrostl také o Víta Berana a Čeňka Foučka.

V pátek se konala vědecky relevantní dvojice taveb v peci č. 4 s naší konfigurací (velký měch, těžké závaží atd.) a v peci č. 1 pod patronací Kmošků – malý měch, „něžné dmýchání“ (doteď nikdo kromě nich neví, co to znamená) a menší velikost pece – vše zaručující nižší teplotu v peci. Ta jim v minulosti znemožnila získat pozitivní výsledek s námi prověřenou místní rudou, jenž v našich „teplejších“ pecích vždy funguje a v pecích předků fungovala též. Oba týmy nyní tavily tutéž rudní směs – magnetit z Kiruny s přídavkem 20 hmotnostních procent (wt %) Fe-skarnové hlušiny z Vlastějovic nad Sázavou, získané v drceném stavu částečně i prostřednictvím dětské práce (k radosti daných dětí). Dané složení rudy se v minulosti ukázalo jako „příliš dobré“, se vznikem velkého množství vysoce kapalné strusky, zdánlivě dokonalým průběhem tavby, leč železo v kovovém stavu nevzniklo. Nová teorie ‚tzv. „příliš dobré“ rudy zdůvodňuje podivný výsledek s patřičnou směsí tím, že její bod tání leží tak nízko (příkladem 1000 °C), že výrazné množství strusky vzniká již velmi vysoko v šachtě. Jakmile se struska vytvoří, obalí zbylý rudní materiál. Film tekutiny na povrchu úlomků znemožní interakci rudy s oxidem uhelnatým a vznik kovu již tak brzy (a vysoko v peci), že se téměř žádné železo nestihne vytvořit.
Nepřímé vodítko k tomu, že tomu tak vskutku je, jsme získali i během naší návštěvy rakouského sideritového ložiska Erzberg, kde nám bylo umožněno naložit zhruba půl tuny rudy za účelem jejího používání v rámci ukázkových taveb pro veřejnost. Geolog a zároveň provozní ředitel závodu, jenž nás dovezl na místo sběru lomařským Jeepem (Toyota Hilux ), potvrdil obdobný problém ve vysokých pecích v blízkém Leobenu, kam natěženou rudu dodávají. Prý, že když hutníci objednají špatný písek (přiliš bohatý alkáliemi), vše se jim roztaví na strusku, jenž okamžitě proteče celou výškou pece až do nístěje, znehodnotíce tak celý obsah pece.
V tomto duchu poskytla pec číslo 4 vskutku opět pouze množství velmi tekuté strusky. Kmošci naopak nezískali kromě struskových hrud nic. To indikuje, že jejich pec byla možná až příliš chladná. Naštěstí pro ně byly připraveny dvě šarže rudy na dvě tavby, i sobotní, kdy se rozhodli použít dva malé měchy pro poněkud vyšší výkon.

Tento den jsme posloužili při natáčení záběrů pro další kinematografické dílo – celovečerní dokument o Moravském krasu.

Pátek přinesl též tavbu v peci č. 2 (P. Appel), typ Evenstad (Tore), šachtové česko-moravské (Loki) a dvě tavby v šachtové madžarské (jak by řekl Ivan Hrovatin). Toru využil rudy bahenní z Maďarska, zatímco Adam sáhl po rakouském sideritu, neb v Maďarsku se takováto ruda nevyskytuje a neměl s ní doposud žádnou zkušenost.

V pátek též přibyl Jirka Kadera, t.č. v roli ne uhlíře, ale dehtaře. Opravil sobě svoji pec a připravil se praktickým pokusem na sobotní předvádění.

Nejpočetnějšími pátečními „nováčky“ však byli „Slovani“ – tedy členové skupiny living history DAGA a naši dlouholetí kompaňoni.
V sobotu, v den akce pro veřejnost, byly učiněny tavby dvě, jedna „na krásu“ v peci 3 a druhá, opakovaná s příliš dobrou rudou, v peci 1 pod vedením Kmošků. Tavba „na krásu“ již užívala vypražený siderit z Erzbergu, jenž lze po důkladném vypražení nadrtit téměř i holýma rukama. Tento byl smíchán s pouhými 10 wt % rudického křemenného písku, navzdory mým argumentům, že je struskotvorné přísady málo, a vznikne tedy příliš nauhličená houba. To se i stalo, a tak se při nasekávání jinak velmi hustý produkt rozlomil (ano – Dominik mohl oprávněně říkat: „Já jsem vám to říkal!“ ). Ideální bude příště přisazení 20 wt % písku.
Po vyjmutí houby ‚na krásu‘ přišlo na řadu vylomení pece s „příliš dobrou rudou“. Během tavby tekla struska dobré viskozity, ale žádné přespřílišné množství. Se zatajeným dechem jsme sledovali, jaký bude obsah nístěje... A vskutku – byla v ní železná houba, což potvrzuje teorii „příliš dobrých rud“! Lze se domnívat, že tento poznatek je jeden z posledních podstatných, jenž nám ještě chyběl pro formulaci celkové teorie taveb v kusových pecích.

Pec č. 1 obsluhoval Matěj Kmošek se svým tatínkem Jirkou seniorem, zatímco maminka se věnovala pletení slaměných ošatek. Pec č. 3 disponovala početnější obsluhou – Hausnerovi (i s dítkem), Lucie Pivoňková, Simona Mäsiarová, Lukáš.

Již léta se s Kmošky štengrujeme ohledně toho, že my máme měch příliš velký a přetížený, my jim zase odvěcujeme, že oni dmýchají příliš „něžně“. Inspirováni současným výsledkem, uznali Kmošci, že bude nutné na síle dmýchání vskutku o něco přidat. My jsme zase pro změnu rozřezali naše vápencové bloky, sloužící jako závaží, na třetiny, z nichž budeme pro zátěž používat vždy nejspíše jen dvě – železné houby z patřičné rudní směsi poslední roky s těmito závažími totiž jeví vyšší míru nauhličení vlivem přílišné síly dmychu...

Tore s pomocí Ivana opět uvedli do chodu pec Evenstad (u níž je podstatným fíglem naložení dřeva, které je nejprve zuhleno a pak se na něm taví – resp. redukuje).

Mimo tavení a doběhu vápenice se současně i pilně kovalo (Loki, Vít a Čeněk), destiloval dehet (Jirka), pekl chleba (Katka Lokajíčková a Petr Holub), točilo na kruhu (Pavel Cibuliak, kteý současně prodával keramiku) a brousily na šlapacím brusu Nůžkýýý, Nožééé (Michal Preisler).

Muzejní autobus letos nejezdil, lidu bylo dle mého subjektivně naladěného názoru a oka tak nějak akorát – neustále tam někdo byl a neodvažuju se pokoušet o nějakou cifru.

Muzejní kolegové ve stánku na úpatí velké pece měli připravený program pro kolemjdoucí a zejména jejich ratolesti.

Slovani se ve svém ležení nejprve věnovali mírumilovným činnostem (jako novinka např. pletení sítě samotným náčelníkem) a posléze vypotili několik hektolitrů potu při válečnických aktivitách předváděných pro potěchu přítomných dítek.

Po skončení sobotního programu následoval oddech, částečné poklizení, nepříliš bujaré sezení u ohně a u Slovanů (za milé pozvání pěkně děkujeme!) a hluboký spánek.

Na neděli nám pozůstalo gros úklidu, který se však, jak popsáno Dominikem v části uhelné, protáhl do pondělka (pondělního večera). Jsem velmi vděčný všem, co mohli a byli ochotni podílet se na nedělním poklízení a též muzejnímu Pežotovi za neocenitelnou pomoc s transportem všech krámů (i když jich letos bylo díky rozptylu předcházejícímu rekonstrukci Kameňáku méně).