Tavba tak trochu na zapřenou

V předstihu nedošlo na žádnou přípravnou brigádu a dokonce jsme nebyli (jsem nebyl) ani schopni dopředu obstarat dostatečnou zásobu stavebního materiálu na pece.
Ve čtvrtek 26. května jsme tedy začali přivezením žáruvzdorného jílu z obvyklé lokality (v předstihu vše domluveno s patřičnými institucemi a osobami). Jíl byl pečlivě rozdělen na drobné kousky, ty v kalfasu zality vodou a prošlapány. Zjištěno, že vody bylo příliš a hmota je příliš řidká, přidán písek, zpracovány kusy velikosti pěsti a ty nechány osychat. Následně započala stavba trojice pecí (budiž označeny 2, 3 a 4; č. 1 je archeologizovaná pec s tenkou hrudí postavená předloni Kmoškovými) a to odstraněním zbytků pecí starých a úpravou jednotlivých "slotů". Nadusaná lavice hlíny bohužel není lavicí rostlé hlíny a navíc si nemůžeme dovolit, jako předek hutník, přesunout se o kus dál a zarýt do netknutého a tak jsou pece opět pecemi šachtovými, částečně obsypanými a ne pecemi s tenkou hrudí, jak by se pisateli textu líbilo. Stavbu každé z pecí prováděla jiná osoba, což je na jejich vzhledu jasně viditelné, ale na funkčnost to nemá žádný vliv.

Pátek 27. května – provedli jsme trojici taveb. Dvě tavby s magnetitem pocházejícím se švédské Kiruny bez příměsí a jednu s kirunským magnetitem s přídavkem 5 hmotnostních % křemičitého písku. Dvojice stejných taveb měla umožnit vyzkoušet novou konstrukci japonského krabicového tahacího měchu kolegy taviče japanomilce u pece č. 2. Konstrukci měchu zkoušel již v loňský podzim, nyní se však jednalo o zcela nový kus s mnoha konstrukčními vylepšeními a solidnější konstituce. Hrbit se u měchu a nerychle šoupat táhlem je asi v japonské letoře a přístupu vedoucímu k tomu, že v roce 1853 přistál u japonských břehů nějaký komodor Perry a ne nějaký Jamamotův praděd u jiných břehů. Zcela subjektivní dojem pisatele je, že je to nezvyk u dmýchání sedět a používat jiné svaly, nežli obvykle, předkové však asi v podřepu pracovat zvyklí byli. Horní strana japonského měchu se navíc díky nutnosti vodorovného ustavení dá použít jako odkládací plocha a leccos se na ni dá postavit (kafe, pívo, meruňková buchta, zápisky). Jak je vidět níže, na obvyklý (ale velký) měch se dá usadit dítě, ale to se stejně musí přidržovat. V případě tavby s "normálním" měchem vznikla se vsázkou s čistým magnetitem silně nauhličená drolivá houba, s přidaným pískem za přítomnosti tekoucí strusky více stmelená houba nejspíše s nižším obsahem C (nahlížím do vzorných Dominikových tavebních protokolů). Vsazeno bylo 10 a 12 kg rudy, houba z tavby s přidaným pískem má hmotnost 2,2 kg. Vsázeno bylo zednickým šufánkem a úzkou lopatkou na uhlí, neb v rámci vyklízení muzejní budovy byly k tomu určené a na míru a s rozmyslem zhotovené přikládací lopatky uloženy na předem určeném (rozumněj t.č. neznámém) místě.

Sobota 28. května – v pecích 3 a 4 byla tavena směs okují a 20 hmotnostních % korundu (Edelstrahl korund - Al2O3, rozuměj Edel-ušlechtilý (bez obsahu Cr2O3) a tedy bezbarvý, 'strahl' od slova 'strahlen' značícího zde pískování kovových povrchů, na což normálně slouží, 'korund' od slova 'korund' - pozn. D.T.), v případě pece 4 ještě s pěti % písku. V obou případech došlo k předpokládanému selhání tavby (po vsazení 8, resp. 7 kg směsi). Selhávka však byla předpokládána výraznější, nežli reálné výsledky.
Doplnění Dominikem:
Pec č. 2 obsluhovaná měchem japonské konstrukce v sobotu obdržela vsázku, v níž 33 wt% tvořila skarnová ruda z Vlastějovic nad Sázavou (či spíše skarnové hlušiny - neb sběratel nevybral zcela dobře, nejsa mineralogem). Ta se ukázala býti výtečnou struskotvornou přísadou, což lze využít při ukázkových tavbách 'na krásu' s jinými rudami. Celkové zhodnocení obou taveb v peci č. 2 (první jen čistá Kiruna v pátek a sobotní s třetinou skarnu) zní, že o co více je nutno lopocení se s japonským měchem, o to menší je navzdory tomu rychlost vstupu vzduchu do pece, jenž je konstantní, ale ne v podobě nutných prudkých pulzů, jako u případě použití ventilátoru za 'starých časů' experimentů na Staré huti. Výsledná nízká teplota za dyznou (jen oranžový žár) výrazně omezuje efektivitu redukce vsázky až na kov a zamezuje srůstání do kompaktního celku. Skarnová struska však díky vysokému obsahu CaO i FeO spolu s Al2O3 a SiO2 i tak naštěstí tekla dobře, jinak by vše skončilo takzv. čižmou, tedy vznikem struskového útvaru přilepeného na dyzně, majícího tvar botu (tedy cizokrajně čižmy).

V neděli 29. května provedli pozůstalí úklid placu a Dominik i pečlivé odebrání a evidenci vzorků pro další rozbory a vědeckou práci.

Doufáme, že příští květen proběhne již vše tak, jak bychom si představovali - s milířem, kováním, Slovany, pečením, pálením vápna, destilací dehtu, muzejním autobusem, přiměřeným auditoriem a hlavně Spolkem a přáteli v plném obsazení.
První dvě etapy rekonstrukce Kameňáku by měly být hotové a jak to bude s dalšími pracemi bude záviset na otevřené ruce zřizovatele (což asi momentálně nevypadá zcela nadějně) a ochotě možných zhotovitelů.

Nashledanou a poděkování těm, kteří se zůčastnili! Děkuji!

Fota tentokráte pouze pisatel