Květnové počínání v Josefově v roce 2021 a co přineslo

Dne 23.5.2021 se v dopoledních hodinách začala shromažďovat ‚hrstka statečných‘. Zatímco se dopoledne neslo v duchu příjemného švitoření ve třech s Jitkou, správcovou pobočky Technického muzea na Staré Huti, kdykoliv to její časové možnosti a chuť dovolovaly, bylo odpoledne již zcela ve jménu příprav. Nejmenovaný, leč profláklý nervózní geolog a autor tohoto příspěvku spolu se svou nově nabytou přítelkyní z řad keramiček A. Molerovou se jali ponejprv vytrhat otravnou žlutou (vládou oblíbenou) bylinu v rámci celého areálu Huti, neb, jak se jeví v porovnání s předchozími roky, není v prostředí Moravského krasu zcela původní. Nejvíce jí bylo nad vápenkou kolegů Kose, Holuba a Straky, což vrhá celkem jasné světlo na to, že daná rostlina je na území Staré Huti zanášena zcela konkrétními druhy ptactva. Poté jsme se jali obnažovat velkou hromadu javorovým listím zamaskovaných nedopalků z loňského podzimního milíře, jež jsme poté vyházeli vedle podélného betonového bloku, na němž se obvykle konzumují poživatiny.

Pro tak malé množství dřeva, jaké jsme měli, se obvyklý typ milíře nehodí. Zato však již dvakrát odzkoušený milíř malgašský je ideální. Podobně jako Malgaši na Madagaskaru, kde je tento typ provozován, jsme si i my zjednodušili práci tak, jak to šlo. Dlouhé bloky z armovaného betonu u uhliště sice některým z nejvyšších řad velení spolku Františka zavazejí, ale jak jsou příhodné právě pro stavbu kvádrového milíře! Roztomilou shodou náhod se zrovna konalo mistrovství světa v hokeji, a tak i my jsme se rozhodli postavit náš milíř doslova ‚mezi betony‘!

Dané betony, dlouhé asi šest metrů, jsou bohužel na většině své délky zvednuté asi 10 cm nad úroveň terénu podložními pražci, a tak bylo nutno tuto mezeru vyplnit uhlířskou hlínou ještě předtím, než bylo vůbec možno pomyslet na nějaké skládaní dřeva! Bohužel jsme si, podobně jako Malgaši z Madagaskaru, sice použitím samotných betonů na jednu stranu ulehčili konání a zachránili asi 20 metrů čtverečných drnů před hrozným osudem, avšak tímtéž výrazně omezili možnost zhotovení přísavných průduchů z boku zařízení na začátku hoření, jenž se nyní jeví jako stěžejní. Ale pěkně po pořádku...

Hrdý sám na sebe, jak skvěle vymyslel onu ‚betonovou ojebávku‘ à la Madagaskar, zavelel nervózní geolog po zhotovení návětrné svislé stěny z drnů, zajištěné dvěma do země zatlučenými kůly, aby již bylo rovnáno dřevo. No, rovnáno. Nedopalky délky 30 cm a méně se rovnají dobře, je nutno dodat! Stačí je tam naházet a podupat! Asi za necelou půlhodinu bylo veškeré nedopálene dřevo ‚srovnáno‘, ovšem vyskytl se problém. Nervózní geolog povzbudil svoji přítelkyni, aby protilehlá koncová drnová stěna milíře byla postavena spíš dál než blíže ještě nedoskládanému dřevu, což vedlo k situaci, kdy bylo najednou dřeva příliš málo. Inu, pořezalo se, co se tak ještě navíc nabízelo. Dalších zhruba 15 minut, kdy byl milíř pokryt senem a uhlířskou hlínou, završilo celé tři (!!!) letmé hodiny, nutné ke zhotovení celého zařízení. Celek vskutku splňoval technické parametry milíře z Madagaskaru až na to, že boky nebyly tvořeny drny, ale zkrátka oněmi betony...

Přítomna části stavby byla i rodina Hamanova, o níž bude v tomto příspěvku ještě mnohokrát zmínka. Jsou to prozíraví lidé, jenž, byť by se to některým mohlo zdát přehnané až paranoidní, usilují o to, nabýt co nejvíce nezávislosti na dle nich zkorumpovaném systému společnosti tím, že se naučí, jak si vše pořídit sami, vlastními silami. Nic si nenalhávejme. Pokud ne již předtím, tak alespoň poslední dva roky, kdy se i mnoho dříve nemyslitelných věcí stává normou, ukazuje, že jejich postoj má bohužel něco do sebe.

Samotné zapálení milíře však bylo ponecháno až na neděli, kdy po spíše letmé stavbě hrudí pecí číslo 3 (autor D. Talla) a 4 (kvalitnější provedení M. Hrubým) panovala mnohem uvolněnější atmosféra. Tato byla umocněna nejen patnáctiletou whiskou (v rámci zapálení a pokřtění patnáctého milíře v Josefově), ale i tím, že kolega M. Hrubý rovněž požnul křovinořezem stěžejní části louky v rámci areálu, umožniv snazší pohyb všech zúčastněných osob i jimi převáženého materiálu. Vítanou pomocí byla asistence geologického kolegy Franty, jenž hrdinně převzal drcení uhlí na plánované tavby pomocí drtícího stolce vlastníma rukama takovou rychlostí, že já jsem téměř nestačil produkt pytlovat. Charakteristický smích mé přítelkyně Aničky všeobecně dále podporoval dobrou náladu v Josefovském údolí.

Krásný dojem ze zemité vůně čerstvě zapáleného malgašského milíře, s hořením se započínajícím na návětrné straně, jak se sluší a patří, byl kalen sbírajícími se mračny na večerní obloze. Tato bohužel vydala v noci opravdu své ‚nejlepší‘, způsobiv, že se následující pondělní ráno hrudi obou pecí, ať už té letmě postavené mojí maličkostí či té kvalitnější zhotovené kolegou Hrubým, sesunuly či rozpadly, navrátiv naše předchozí úsilí do výchozího bodu. Panujícími okolnostmi notně rozzuřený nervózní geolog převzal rekonstrukci obou pecí do vlastních rukou, kdy tentokráte použil zatím nevyzkoušený, avšak do budoucna slibný superletmý přístup. Rekonstrukce každé pece tak zabrala v tomto velmi urychleném režimu nejvýše čtvrt hodiny.

Všem skalním účastníkům josefovských sympózií, kde jsou užívány pece zhotovené z kaolínového jílu z rudické pískovny, je již notoricky známo, že pouze postup, kdy nejen předehřejí pec ihned po jejím zhotovení, ale ihned poté přejdou v první tavbu, zaručuje její klidné chování a zamezuje roztržení vymodelovaných keramických částí. Za tímto účelem byla tedy již v tento den naplánována dvojice taveb, používaje pozoruhodnou albánskou rudu, získanou v prosinci minulého roku, v jejím čistém stavu i ve stavu jejího naředění 10 procenty rudického křemenného písku. Kovový vzhled rudních úlomků na lomu i jejich vysoká hmotnost nasvědčovaly hladkému a příjemnému průběhu obou plánovaných taveb. Avšak jak tomu již bylo vícekrát v minulosti, právě tehdy, když jeden předpokládá, že v rámci daného procesu pochopil již téměř vše pochopitelné, je ‚sražen zpět k zemi‘ nějakou novou, dosud neznámou proměnnou. Předchozí věta již definuje, co se stalo – navzdory všem teoretickým předpokladům obě tavby selhaly, poskytnuv v obou případech vzorovou ‚čižmu‘, jak kdysi struskový bochník spečený s dyznou trefně nazvali slovenští kolegové z L‘ubietové. Tavba s přídavkem písku probíhala o něco lépe, dyzna se méně zalepovala, přesto selhala.

V úterý 26.5. jsme se rozhodli, nevěda absolutně nic ohledně celkového složení cizozemské rudy (vídeňský kolega Peter Nagl výsledek analýzy ještě neposkytl), vyzkoušet pro změnu přídavek vápenných nedopalů. Těch bylo k nalezení dosti u vápenické pece našich ‚tří ptáčků‘, čímž bylo z jejich strany částečně odčiněno...no, případně to s tou řepkou!

V druhé peci tavili v tento den Hamanovi, a aby byl zaručen úspěch, dostali k dispozici místní olomučanskou rudu, alespoň to jsme si mysleli. Ohledně milíře není příliš mnoho, co by se v tuto chvíli dalo dodat. Hořel klidně a bez problémů, kvalita uhlířova spánku byla tedy též dobrá.

Vápenec sice pomáhal předejít přespřílišnému zalepování dyzny v rámci albánské rudy, leč výsledkem tavby byla opět pouze litinou prostoupená strusková hrouda za dyznou. Znepokojivý byl i výsledek Hamanů, jimž se dyzna celou dobu zalepovala vazkou struskou, z níž se tahaly dlouhé vlasy. Jediné možné vysvětlení je přehmátnutí se stran typu rudy, ale tak která to tedy byla? Že by to ještě byly zbytky Al₂O₃-bohaté rudy z Rudky u Kunštátu, velmi se té naší svým vzhledem podobající?? Dlouhé skelné vlasy by tomu nasvědčovaly – vždy jsou způsobeny hlušinou právě s nadměrným obsahem Al₂O₃. Celkem zahanben tím, že ‚učni‘ jen a výhradně kvůli mému přehmatu neuspěli, jsem jim mohl leda slíbit, že příště lépe, tedy se zaručeně funkční rudou. Ale i zažití selhávky je pro nováčka poučné a důležité...

Během celého dne byl již přítomen fanoušek japonských praktik Petr Appel z Vyškova, který začal stavět hranatou japonskou ‚pseudopec‘, v níž hodlal tavit magnetitovou rudu z Vlastějovic nad Sázavou. První záležitost, s níž měl dotyčný kolega zádrhel, byl jeho nový, ještě nevyzkoušený japonský měch. Opomenuv, že veličina tlak se rovná síle na plochu, vyrobil zařízení s tak ohromnou plochou pístu, že je nutno pro byť jediný dmych investovat asi polovinu veškeré své dostupné energie. Rezavý Martin (M. Hrubý) dále kritizoval jiné technické parametry daného prototypu, určeného dle výše popisovaného nejlépe k mučení trestanců. Naštěstí byl přítomen třetí velký měch z naší strany, a tak mohl kolega použít jej.

To také učinil, a to dne 27.5.2021, kdy byly v chodu tři pece. Kromě japonské pseudopece jsme my sami zkoušeli další tavbu s albánskou rudou, tentokrát s 20 procenty vápenných nedopalů, abychom dopadli, jak předtím s deseti. V čižmě ale bylo tentokrát více litiny. Stran dané rudy bylo rozhodnuto ponechat další pokusy až na dobu, kdy budeme znát její celkové složení, což nám vděk našim již obsáhlým zkušenostem napoví, co a kolik do ní přídat pro její ‚zprovoznění‘. Pravděpodobným problémem je ale vysoký obsah chromu kvůli přítomnosti minerálu chromitu v řádu několika hmotnostních procent.

Malgašský milíř nadále klidně hořel, postup hoření ovšem začal výrazně zpomalovat, jak je u daného typu zařízení ke konci charakteristické. Na druhou stranu vyžadoval o to méně péče.

V peci číslo 4 tavili svou ‚domácí‘ rudu kolegové ze Zlínského muzea, šlo o pelosiderit z Ostrožské Nové Vsi. Tavba probíhala hezky, průběh doprovázely pěkné výlevy strusky. Výsledkem byla velmi pěkná superhustá houba, jenž navzdory mým pochybnostem stran obsahu fosforu (v pelosideritech je téměř vždy zvýšený) sice určité náznaky ‚písčitosti‘ jevila, ale byla přesto velmi dobře kovatelná. Tato houba představuje jediný úspěch, jejž daný týden přinesl.

K večeru skončil s tavbou i Petr Appel, asistovaný částí zlínských kolegů (a samozřejmě vrchním hutníkem O. Mertou, jenž byl přítomen velkou část týdne, kdy zaručoval hladký a předpisům konformní průběh celé akce). Navzdory této pomoci ve své peci nalezl Petr taktéž pouze struskovou hroudu.

S nemožností tavit jak albánskou rudu, tak i tu místní (bylo by to plýtvání před blížící se televizní dokumentací procesu, plánovanou na 19.6.2021) nezbývalo, než se v ‚trošku‘ pro nás více standardizované peci – tedy té naší s tenkou hrudí – ‚podívat na zoubek‘ právě Petrově magnetitové rudě. Ještě ten večer jsem tedy usedl k drtidlu na rudu, abych nadrtil 12 kg této dle Petra prý těžce rozdrtitelné rudy na potřebnou frakci. Drtit šla sice opravdu těžko, ale ne hůře, než jakýkoliv jiný kámen. Ač už se smrákalo, povšiml jsem si při tom u mnohých kusů, že obsahují příliš málo magnetitových stříbrošedých krystalků, sestávaje především ze skarnové hlušiny (vápenatého granátu a hedenbergitu). Tyto obě složky však obsahují jak vlastní FeO, tak i CaO a Al₂O₃ spolu s SiO₂, což zaručovalo jistou možnost, že skarnová hlušina je sama o sobě tavitelná za vzniku dostatečně tekuté strusky. To se během tavby i potvrdilo, tavba i pec se chovaly normálně. Navzdory tomu byla v nístěji na závěr přítomna pouze jednokilová přeuhličená houba, v kostce napovídající, že ruda byla vskutku příliš chudá. Ovšem toto případně poukázalo i na jinou zvláštní, možná globálně platnou skutečnost, jenž bude rozebrána v detailu na konci tohoto příspěvku...

Ještě před poslední výše uvedenou tavbou byl rozhrnut již dohořelý malgašský milíř a uhlí opět zasypáno hlínou. Kromě jedné horké zóny, jenž byla nalezena až večer, obsah bez problému chladnul. Celá daná operace rozhrnování uhlí byla prováděna opět za přítomnosti rodiny Hamanových, nejen aby viděli, co je nutno v závěrečné fázi činit, ale i charakter samotného uhlí, jenž vzniklo. V tomto ohledu byl lehce skličující nález lemu nedopalků po obou stranách milíře v jeho čelní polovině, kde se hoření započalo. Tato skutečnost se však dá vysvětlit nemožností umístit přísavné patní průduchy z boku pro podpoření prvotní fáze hoření, neb byl bok tvořen podsypanými betonovými bloky. A případně nenávratně porušit těsnost mezi podsypanou hlínou a betonem jsem si prostě netroufl... Jak jsem se o dva týdny později dozvěděl, padla většina Hamanových za oběť jinému, často podceňovanému aspektu uhlířství – otravě oxidem uhelnatým, jehož mohutné emanace jsou přítomny i v rámci již takzvaně ‚dohořelého‘ milíře. Slabost, bolest hlavy a v některých případech i zvracení, to vše na sobě pocítili oni nebožáci (o to hůře, že je mám rád) během odpoledne po jejich odjezdu z Josefova. A to ještě kvůli mému přehmatu nezískali během tavby železnou houbu...

Následující sobotu, kdy by za běžných okolností probíhal ‚den otevřených dveří‘ v rámci Setkání ve střední části Moravského krasu, se nedělo nic podstatného. Zatímco ostatní uklízeli, já jsem byl nucen koordinovat přijedšího šéfa našeho vídeňského Ústavu Christiana, jenž byl zrazen svojí GPS navigací v Bílovicích nad Svitavou, kdy jej tato odmítla navigovat dále až do Babic nad Svitavou. Poté bylo pro změnu nutno tlumočit jeho požadavky stran toho, co a jak si přeje přestavět v jeho zbrusu nové dodávce, s níž dojel. Nakonec byl mnou proveden stále ještě vznikajícím komplexem dílen na statku u Plšků, a pochopitelně Josefovem. Poté jsem jej odvezl na Hlavní nádraží, odkud se již sám vlakem přesunul do Vídně, mezitím co já využil své polohy v centru města k tomu, abych ještě ‚zhřešil‘ v KFC (jednalo se o hřích obžerství).

V neděli nastal onen závěrečný, vždy poněkud melancholický den, kdy se osazenstvo loučí, smutné nad tím, že krásný a výjimečný týden končí. Vyhrnul a napytloval jsem již zcela chladné uhlí zjistiv, že kvůli těm pěti pytlům výtěžku možná bylo celé úsilí kolem tohoto milíře spíše zbytečné. Následoval v jednom člověku úklid posledních věcí, ale tentokrát zároveň příprava na televizí snímanou tavbu dne 19.6.2021 (tedy drcení uhlí, drcení místní rudy, navažování rudy, výroba kopyt na dyzny, pak zas vše sbalit,...). Toto vyústilo v obvyklý následný nával únavy. Navzdory plánům, co vše poté v pondělí udělám, jsem půl dne zkrátka prospal spánkem spravedlivých.