Stavba a výpal třináctého milíře na Staré huti aneb uhlí není nikdy dost...

Milíř byl tentokráte postaven s poněkud strmějším sklonem, neboť hlína byla dostatečně promočena letošními vydatnými dešti a byla tedy schopna ulpět i na tak ukloněném úbočí, na rozdíl od loňské situace. Milíř byl tedy celkově vyšší, blížící se výškou 2,7 metrům. Jako vždy byly testovány i některé nové ideje a koncepty. V prvé řadě byl použit údajně novodobější typ krále, jenž není tvořen dohromady sbitými tyčkami, vymezujícími jeho velikost a tvar, ale na sebe skládanými poleny způsobem podobným stavění čtvercové táborákové hranice. Polena ovšem nebyla krácena na délku kýženého rozměru strany krále, ale ponechána v metrové délce, aby jejich konce přesahovaly do okolní masy dřeva. Hranice krále byla zvyšována postupně – nejprve jen nad úroveň prvního patra, teprve po doskládání patra spodního stavěna výše. Další úpravou byla snaha skládat polena kolem krále naprosto nakolmo, podpíraje je na začátku provizorně poleny jinými, pro dosažení maximální hustoty dřeva kolem spodku krále. Bylo vždy dbáno na to, aby všechna polena byla umisťována svojí poněkud širší stranou dolů, očekávaje automatické postupné snížení úhlu z kolmého na již sklopený. Kromě bezprostředního okolí krále, kde byly mezery mezi zkříženými konci polen, tvořícími jeho konstrukci, vyplňovány nedopalky z milíře předchozího, bylo pro tento typ skládaní zapotřebí opravdové minimum krátkých přířezů pro vyplňování mezer mezi hlavními poleny. Střídání velkých a malých průměrů nadále podpořilo vysokou hustotu seskládaného dřeva. Při průměru milíře na patě zhruba 2,5 metrů již byl úhel polen snížen z kolmice o 10 stupňů. U dostatečného vnějšího průměru milíře by bylo tímto způsobem zjevně možno dosáhnout i kýžený konečný plochý úhel. Zde ovšem bylo nakonec nutno provést jednorázovou úpravu sklonu na vnějšku milíře s použitím patřičného množství krátkých přířezů pro docílení konečného sklonu. Horní patro bylo po seskládání krále a vyplnění jeho bezprostředního okolí kolmými poleny a krátkými přířezy (získaje opět dřevěný kvádr, tzv. ‚ledničku‘ na milíři) díky svému menšímu průměru srovnáno na vnější úhel rovnou. Čepec byl tvořen naplocho naskládanými krátkými přířezy.

Pro vnitřní plášť bylo použito opět seno posečené na louce před milířem, navzdory svému nahnilému stavu. Vnější hliněný plášť byl opět nanášen jako ‚suchý‘, tedy bez předchozího rozmíchání hlíny s vodou, využívaje ovšem tentokrát jeji vlastní mokrost. Vrstva hlíny byla po vzoru německých uhlířů opět poměrně slabá - zhruba pouhé 4 centimetry.

Zapálení milíře a hoření
V sobotu 18.10. jsme s M. Hrubým v ranních hodinách rozdělali oheň a to tak, aby dle plánu bylo možno vložit žhavé uhlíky do krále již v 8:00, využívaje maximum nyní již krátkého denního světla pro provedení nutných doplnění krále. Dřevo bylo ovšem tak mokré, že se i sám oheň choval spíše jako milíř. V 8:00 dorazili kolegové ze sdružení Archaia a vrchní hutník O. Merta. Zatímco se oheň rozhoříval, upevnili kolegové z Archaie časosběrný fotoaparát na ceduli u milíře a spolu s O. Mertou natáhli z Muzea elektřinu až k milířovacímu placu tak, aby bylo z jedné strany na milíř možno svítit LED-reflektorem během nočních hodin za účelem daného fotografického časosběru. Toto opatření mi zároveň velmi zpříjemnilo noční hlídání.

V 9:30 bylo konečně získáno dostatek žhavých uhlíků pro zapálení milíře. Po jeho vysvěcení whiskou Talisker Skye jej zapálil Jakub Šimík ze sdružení Archaia. Ze začátku milíř nezískával přiliš tah. Až po asi půlhodině bylo možno krále provizorně překrýt plechem a umístit dymníky na obvod čepce. Již v této fázi ovšem došlo ke zvratu – milíř začal táhnout velmi dobře, možná až příliš. Znervózňovalo mě jakési hučení z jeho nitra. Naštěstí se zanedlouho ukázalo, že jde pouze o jednu z akustických složek zvuku rozbouřeného Křtinského potoka v pozadí, již bylo slyšet přiblížením ucha k povrchu jakéhokoliv předmětu, třebas i betonového soklu...

Během dvou prvních hodin tah zesílil natolik, že se milíř podobal opravdové sopce. Brzy nato začal plášť, promočený parou vznikající při zuhlování dřeva, sjíždět z vrchní části v podobě bahnitých sesuvů. Narychlo bylo nutno vybudovat druhou vrstvu podpěrného vnějšího hrazení, což problém vyřešilo. Extrémně hustý dým komplikoval proces doplnění krále (opět prvně jen do poloviny, pak ale již celý, neboť se již začala rýsovat široká kaldera lemovaná zuhlenými poleny na vrcholu milíře). Polovinu času jsem byl při jeho ošetřování nucen pracovat v nulové viditelnosti a se zadrženým dechem kvůli toxicitě vznikajícího kouře. Nicméně se dílo nakonec podařilo. V odpoledních hodinách byl král doplněn potřetí a již v 18:00 se na jedné straně čepce z dymníků valil částečně namodralý dým. Tyto dymníky z návětrné strany jsem se rozhodl ucpat, abych urychlil hoření druhé strany. Ponechal jsem milíř takto i celou noc, kdy toto ale možná způsobilo, že pro změnu rychleji hořela právě strana závětrná. V ranních hodinách jsem sanoval několik malých propadů, vzhledem k nedostatku předem připravených krátkých přířezů dřeva celkem mizerně. Propady byly však po milíři tentokrát rozesety chaoticky, nikoliv jako jeden velký hlavní, který by svědčil o špatném doplnění krále, a po své sanaci se již dále nešířily.

Druhý den bylo již hoření na jedné straně milíře ukončeno, na straně druhé zhruba v polovině. Abych zastavil šířící se zónu propadů u paty milíře na hranici již zcela zuhlených částí a zóny s ještě funkčními dymníky, kladl jsem jí do cesty nové dřevo, jež jsem umisťoval pod plášť na rozhraní obou zón (podobně jako se ošetřuje kterýkoliv propad). Ohni nově nabídnuté palivo zjevně plnilo svoji funkci, kdy se namísto pokračujícího propadání a ‚plápoláků‘ hranice mezi nedohořelou a dohořelou části obvodu milíře téměř nehýbala. Druhou noc, navzdory nastavení budíku na intervaly 1 hodinu a 30 minut, jsem nebyl schopen usnout. Musel jsem přeci uhájit zónu s dymníky stůj co stůj!

To se mi i povedlo a již ráno třetího dne byl milíř alespoň při pohledu zvnějšku zcela zuhlen, až na pár z něj čnějících polen, jenž odpovídala těm, která byla mnou neobratně doplňována do propadů během první noci. Podle pravidelnosti získaného kužele uhlí bez boulí a asymetričnosti bylo možno usuzovat, že bylo snad až na pár nedopalků po obvodu zuhleno veškeré dřevo. Bohužel i úhel milíře opět nabyl své původní strmosti, na níž nyní již okamžitě vysoušená nově přihazovaná hlína odmítala řádně držet. Milíř dosti sálal a bylo vidět, že má uhlí místy tendenci vyhořívat. Navzdory tomu, že jsem byl sám, což by se bylo až do večera nezměnilo, jsem byl nucen chopit se docela drastického zásahu do milíře, kterým je rozhrnutí jeho vrcholu do stran a zpětné zasypání vyhrnutého uhlí i zbytku milíře hlínou, aby byl snížen komínový efekt a tah, a uhlí začalo chladnout. Nejprve jsem samozřejmě obkopal patu milíře a odstranil veškeré dosažitelné dřevěné nedopalky, aby tyto nedodávaly svým dalším hořením do uhelné masy teplo zpět. I po celých dvou měsících takové stále hořící zbytky v torzu květnového milíře z roku 2013 jasně mluví za své.

A potom to nadešlo – ona hrůzná operace... Naštěstí jsem byl aspoň částečně prozíravý a navzdory podcenění celkové závažnosti daného počínání v jednom člověku u tohoto milíře jsem alespoň vybavil i potřebný kopáč, nejen škrabku, zhruba dva a půl metru dlouhou násadou. Škrabkou jsem stáhl hlínu ze zhruba čtvrtiny milíře, uhlí z vrchní poloviny jsem rozhrnul do stran kopáčem. Uhlí ovšem začalo okamžitě sálat, žár byl nesnesitelný a rychle se stupňoval. Jelikož jsem byl pouze sám, nestíhal jsem vyhrabané uhlí opět zasypávat hlínou dostatečně zavčas na to, aby se nestihlo rozežhnout přesmíru. Dokonce i klíč, který mi visel pod trikem, se rozpálil natolik, že mi začal pálit kůži na břiše! Jediná spása, jak i ve vzdálenosti zhruba dva metry od sálající masy nebýt popálen, bylo urychleně si natřít obličej a ruce kaolínovou břečkou, jenž se naštěstí dala briskně namíchat z materiálu v blízkých sudech s jílem na stavbu kusových pecí. Jíl sice fungoval (ochranná vrstva však musela být několikrát obnovena), ale už u třetí čtvrtiny milíře mi pro změnu začaly docházet síly – ono shrabat pár tun hlíny, rozhrnout pár set kilo uhlí a pak na to ty tuny hlíny opět umístit, to vše co nejrychleji, není zas taková legrace. Se srdcem bušícím tak, že mi hodlalo vylétnout z hrudi, těžce dýchavičný, přehřátý, dehydrovaný a zcela vyčerpaný jsem přece jen nakonec dosáhl rozhrnutí a zaházení všeho a sálající obsah milíře se začal zase uklidňovat. Co mě nejspíš zachránilo před omdlením byl jablečný mošt, donesený mi mým laskavým tatínkem, který alespoň částečně bránil úplné dehydrataci, jejíž příznaky jsem však pociťoval až do večera. Navíc jsem po dobojování pocítil jasné projevy úžehu (mimojiné záchvaty zimnice) a utrpěl navzdory jílové ochranné vrstvě opařeninu na pravém předloktí, jež bylo při držení nástrojů žáru celou dobu blíže. Zajímavé ovšem bylo, jak se milíř rychle uklidnil. Asi ještě hodinu jsem dohazoval lopatu za lopatou hlíny na místa s hořícím uhlím, poté se ovšem intervaly mezi nutnými zásahy začaly prodlužovat. Opět se dalo stihnout vypít například pivo před dalším házením. Po deseti hodinách chlazení jsem si mohl dovolit nastavit na budíku interval hlídání 1 hodinu, ráno již hodinu a půl. Další noc jsem během intervalu dvou hodin mezi kontrolami částečně dospal deficit z prvních tří nocí. Třetí den chlazení bylo možno zasahovat již jen každé 2,5 hodiny, v noci po třech, velikost a počet vyhořívajících místeček nadále klesaly. Ovšem pak se míra hoření zpomalovat přestala. Další zlom nastal náhle až během šestého dne chlazení, kdy jakoby v druhé fázi hoření opět ubralo na intenzitě. Předpokládaná příčina tkví v tom, že hromada nejspíše zchladla natolik, že uhasly hořící zbytky dřeva, čímž zanikl výrazný zdroj tepla, jež obsah dosud dohřívalo. Tento však nadále zůstával teplý s pokračujícími projevy vyhořívání z návětrné strany od potoka, a hromada byla tedy nadále co dvě tři hodiny hlídána a propady zapravovány. Srovnáním míry sálání během prvních dnů chlazení bylo k nevíře, jak dlouho uhelná masa ztrácí své teplo.

Během delších časových intervalů mezi zásahy do milíře jsem plnil dílčí úkoly – dokatrování stavební suti u silnice a převezení jemného podílu k milíři pro další zvýšení množství hlíny pro zásyp, dále pokácení, nařezání a převezení dvou vzrostlých vrb na hráň palivového dříví. Rovněž jsem uklízel! V posledních dvou dnech před vybíráním uhlí byla nanošena voda a plochy kolem milíře posečeny. Milé rozptýlení představovaly diskuze s příležitostnými návštěvníky, mým tátou, jenž mě pravidelně zásoboval vitamíny v podobě jablečného moštu a rovněž rumem, keramičkou Aničkou a společné večerní chvíle se sousedy Igorem Jadvidžákem, jeho manželkou Luckou s dětmi (ať už s kytarou u ohně či se vzduchovkou v ruce) nebo Petrou Dohnalovou a taktéž krátké procházky po okolních stráních. Mnohem méně milé zpestření představoval příjezd jakéhosi městského týpka, který si z chladnoucího milíře začal suverénně brát uhlí prý na gril s takovou samozřejmostí, jako by zařízení patřilo jemu...

S uhelnou hromadou ve stavu již bez nutnosti soustavné péče bylo též možno v trojici spolu s keramičkou Aničkou a mladším bratrem mé bývalé přítelkyně Lidunky Jindrou Švaříčkem provést v sobotu 24.10. jednu tavbu železa v poněkud neumně tvarované malé peci kolegů Kmoškových, kteří v ní s tavbou selhali. Dmýcháno bylo malým měchem, upevněným na dřevěnou konstrukci tvaru písmene A z muzejní expozice, původní dochovaný štítek s dyznou vyrobený a použitý Kmošky byl tentokrát upevněn hlouběji do nitra předlouhého tunelu, který u dané pícky představuje štítkový otvor, aby dyzna tentokrát dosáhla do palivové vsázky. Samotná pec byla ponechána tvarově beze změny. Hutněna byla místní pražená olomučanská ruda drcená na zrna do velikosti hrášku a coby palivo použito směsné uhlí z minulého milíře. Ač se v prvních hodinách zdálo, že vše probíhá v naprostém pořádku, začala se dyzna postupně zalepovat vazkou skelnou hmotou, z níž se tahala dlouhá vlákna. Znaje důvěrně vlastnosti použité rudy, bylo nám jasné, že tato lepkavá struska nemůže pocházet z ní. Přikládání muselo být ukončeno po přidání pouhých 4 kg rudy. Po vypálení obsahu pece v ní bylo nalezeno velké množství nezreagované rudy a typická hrča utuhlé taveniny nalepená na dyzně, obsahující litinové kapky.

V již vychladlé peci bylo možno pohmatem potvrdit předpokládanou příčinu selhání – hrana, tvořící přechod mezi tunelem na štítek a čelní stěnou šachty, jenž se nacházela přímo nad nosem dyzny, se začala tavit a je odpovědná za vznik oné vazké taveniny. ‘Žáruvzdorná’ hmota Kmošků tedy žáruvzdorná není. Jedině vhodnou úpravou tvaru pece by se dalo zajistit, aby se vyzdívka z tohoto materiálu neodtavovala...

Vybírání dřevěného uhlí

Ač se poslední dny míra nutné péče o milíř podstatně snížila, přece jen se nemůže uhlíř do běžného života vrátit předtím, než své dílo nepředá zcela rozebráno, v podobě napytlovaného kompletně vyhašeného zboží – kór vzhledem k potvrzené existenci jistých městských supů, chtějících bezpracně přijít k plodům naší intenzivní činnosti a nasazení! Rozebírání milíře se započalo na státní svátek 28.10.2020, s pomocí kolegů se sdružení Archaia Jakuba Šimíka a brigádníka Bolka. Milíř byl vybírán, jak je již ustálenou praktikou, v podobě ‘uhelných tahů’, toť i původní německé označení, kdy je uhlí vykopáváno podél vzájemně pravoúhle orientovaných řezů, začínaje podél jedné ze stran milíře. Při tom je nutno dbát, aby nově vytvořené úbočí na zbytku milíře mělo dostatečně nízký sklon pro umístění vrstvy zeminy zpět, za účelem zamezení vyhořívání ještě nevybraného uhlí a falešného tahu. Započato bylo na stále nejaktivnější jižní straně (přívrácené dominantnímu směru větru od potoka). Při vybírání byla objevena stále vyhořívající zóna uhlí pod pláštěm silná až 25 cm, navzdory předchozím deseti dnům chlazení. Rovněž se oproti původnímu předpokladu začaly objevovat četné nedopalky v relativně konstantní délce 20-30 cm. Vyhrabané uhlí, jako obvykle rozprostírané do ploché vrstvy, muselo být relativně intenzivně hašeno, leč i tak bylo mnohem chladnější nežli v den rozhrnování milíře za účelem započetí chlazení, kdy hořel opravdu každý kousek.
První den byly učiněny dva uhelné tahy. Po odstranění zón vyhořívání pod pláštěm se dané sekce milíře zcela uklidnily. Den nato byly rozebrány zbylé okrajové zóny i vnitřní části zařízení, ponechávaje pouze malou nerozebranou pyramidu uhlí na den třetí. Materiál z předchozího dne bylo možno napytlovat bez nebezpečí vznícení, neboť již 10 hodin nejevil žádnou aktivitu. Třetí den bylo dovybráno a uhašeno zbylé uhlí, vše napytlováno a získaných 78 pytlů převezeno k uložení na statek Pavla Plška do Babic nad Svitavou. Tentokrát hojné nedopalky byly soustředěny na hromadu mezi betonovými kvádry přítomnými u uhliště a budou zuhleny v malém jarním milíři odlišného typu (malgašský milíř pálený na Madagaskaru a vůbec v celé Africe).

Ne všechny fotografie, dokreslující děje v tomto odstavci, lze umístit přímo do textu. Čtenář je tedy pro zhlédnutí fotografické dokumentace tavby i chlazení a vybírání milíře odkazován na galerii, již lze nalézt na konci příspěvku.