Výpal velkého podzimního milíře v Josefově v roce 2019

Stavbu a vůbec celý proces pálení a rozebíraní milíře komplikovalo již dosti krátké denní světlo. A během oněch dvou týdnů se den zkrátil snad o další hodinu. Navzdory časnému rannímu stávání, umožňujícímu brzký přijezd do Josefova, bylo jasné, že v jednom člověku se stavba do plánovaného zapálení v sobotu 19.10. stihnout nedá. Naštěstí funguje spolek Františka tak dobře jak funguje, což se projevilo přítomností pomocníků. Zatímco Ondřej Merta vozil dřevo ze vzdálené hrázky na plac, na němž byl milíř mnou skládán, Martin Barák, kromě zásadní role dokumentace celého průběhu prací, křovinořezem posekal celou louku před pecí Františka a trávu navozil k milíři, kde tato posléze fungovala coby jeho vnitřní plášť. Pomocnou ruku poskytl i můj tatínek, jenž trpělivě skládal dřevo se mnou.

Milíř byl opravdu hotov zavčas. To nejen vděk pomocníkům, ale i opětovnému užití technologie ‚suchého pláště‘. Tento koncept, užívaný při stavbě milířů v aridních oblastech, představoval asi jedinou spásu při stavbě milíře ve Francii u obce Neuves-Maisons v roce 2015, kde musel být poprvé nedobrovolně vyzkoušen, kvůli tamější silně jílovité hlíně. Proces prostého naházení suché zeminy na vnitřní plášť milíře je mnohem kratší a méně náročný, než coby zedník sáhodlouze rozmíchávat hlínu s vodou do konzistence maltovité břečky, aby tato poté na případně mnohem strmějších bocích milíře ‚lepila‘. Mokrý plášť rovněž představuje problém v případě nadměrného odparu vody z dřeva v milíři (týká se především nežádoucího užití čerstvého dřeva k zuhlení), kdy se již tak jako tak mokrá zemina vznikající parou navhčí do té míry, že začne z milíře sjíždět v podobě bahna. Z vlastní zkušenosti v rámci pálení milíře v roce 2013 v Babicích nad Svitavou mohu konstatovat, že se v daném případě uhlíř opravdu nevyspí a uprostřed noci kontempluje, zdali mu dané řemeslo vskutku stojí za to...

Suchý plášť vyžaduje samozřejmě plošší úhel, pod kterým je dřevo na obvodu milíře seskládáno, aby suchá zemina nesjížděla při jejím nanášení dolů. Po zkušenostech z větrného dolu Val de Fer ve Francii, kde vítr odfukoval suché listí, použité pro vnitřní plášť tamějšího milíře, se hodí nanášet vnitřní i vnější plášť zaráz. V tomto případě byla vždy určitá sekce milíře pokryta posekanou trávou a ihned nato hlínou. Celé opláštění i takto velkého milíře tak bylo hotovo během zhruba dvou hodin, namísto celého dne (či více) kidání hlíny s vodou. Nutno ovšem podotknout, že navzdory své pracnosti i mokrý plášť nachází hojného využití v případě blízkého zdroje vody (Německo).

Další úprava se týká kvality obvodového hrazení. Dřevěná konstrukce z metrových polen, obklopující plášť milíře zvenčí, plní funkci podobnou lavinovým zábranám, kdy pomáhá zvnějšku podpírat hlínu na úbočích milíře, aby tato nesjížděla. Avšak na rozdíl od ‚okrasné verze‘ dané konstrukce užívané májovými uhlíři, plnící pouze tento účel, lze daný aparát vyhotovit mnohem robustněji a to tak, že může sloužit zároveň jako ochoz, ze kterého může uhlíř obsluhovat a starat se o celý povrch rozměrnějšího milíře, aniž by musel neustále přesouvat žebřík. Pro zaručení naprosté stability dané konstrukce i v rámci jejího užívání těžšími uhlíři či jejich skupinami se hodí pod každou svislou podpěru zatlouci dřevěný kolík, aby nemohla ujet do strany. V rámci opravdu velkých milířů lze poté zhotovit i vícero vrstev ochozů nad sebou, tak, jako tomu bylo u velkého francouzského milíře (příspěvek ‚Půl roku v Lotrinsku...‘).

Nadešel den zapálení. Po poslední dobře prospané noci byl ráno v 7:00 zapálen oheň u milíře, který měl za cíl poskytnout potřebné žhavé uhlíky pro uvedení zařízení do chodu. Zapálení se ovšem o hodinu oddálilo, neb můj uhlířský učeň Martin Hrubý, jenž dojel až z Mělníku, v Olomučanech píchl těsně před cílem pneumatiku, a byl tedy opožděn. V 9:00 byli konečně všichni potřební na místě.
Slavnostní křtění milíře je novodobě prováděno kvalitní whiskou, jenž i v tomto případě byla ponejprv nalita do krále, a pak samozřejmě do nás samotných. V tomto případě šlo o whisku Balvenie, jenž zraje coby specielní edice v sudech dvou typů dřeva, což reflektovalo i zonální skladbu daného milíře. Zároveň zraje daný nápoj dvanáct let, což dobře sedí ke skutečnosti, že toto byl dvanáctý novodobý milíř v Josefově. I proto označení ‚ZWÖLF‘ na plášti milíře – jde přece o německý milíř! Mimochodem – autor tohoto příspěvku se již teď cynicky směje, kterak se jeho vlastní uhlířský mistr Jiří Kadera v příštím roce bude prát s nápisem ‚DREIZEHN‘, berouc v potaz poměrně malý obvod květnových milířů!

I samotný proces zapálení byl námětem k dalšímu zkoumání a zdokonalování. V prvé řadě bylo zjištěno pozornou analýzou videí o uhlířství v Německu (oblast pohoří Harz), že se žhavé uhlíky umisťují nikoliv do svrchní třetiny krále (toť onen centrální zápalný kanál), ale dolů, do jádra zařízení, na pouze plytkou vrstvu najemno štípaného krátkého dřeva, aby uhlíky nedopadly až na na samotnou zem. Druhý impulz, stimulující k zamyšlení, je zmínka o užití překladu krále (angl. ‚bridgen‘ ) v rámci pálení milířů v Pensylvánii, kdy toto bylo ovšem provozováno především německými imigranty, přichodšími z Evropy. Na co překlad krále? Překlad přece pod sebou vždy ukrývá nějakou dutinu...

Vše začne dávat více smysl při pohlédnutí na uplynulé komplikace při pálení milířů mou osobou. Dle mého mistra Jiřího Kadery jsem byl naučen zapalovat krále jeho naplněním do dvou třetin a teprve poté vložením žhavých uhlíků. Hoření se tedy započalo v horní třetině milíře, král byl vždy zcela vyplňován dřevem. Poté jsem zjistil tu výše uvedenou skutečnost, že uhlíky mají být v dolní části krále... Kombinace obou typů vědění vedla paradoxně k problémům. Zapálení krále ve spodní části a poté jeho celkové zaplnění přířezy dřeva až po vrch vedly ke vzniku příliš silného špuntu nezuhlených špalíků dřeva, než aby se tento dal prorazit, obsah krále tak zhutnit, a doplnit do něj dřevo nové. Zatímco se tedy král zdál být při sešťouchávaní stále plný, na jeho dně se již nekontrolovatelně šířila dutina, jejímž důsledkem si tah v milíři našel jinou cestu ven nežli řízeně skrz jeho centrální osu, a toto vedlo k asymetrickému hoření – nejhorší noční můře uhlíře, jenž chce navzdory svému činění i tak nějak klidně spát, snad mimo výbuch milíře. Popisovaný neduh způsobil strasti při ovládání mého zatím největšího milíře ve Francii o obsahu cca. 30 prostorových metrů dřeva. To se poté opakovalo i v Josefově v roce 2017, kdy jsme s ostravským kolegou Bohumilem Horákem rovněž zkonstruovali a vypálili poněkud větší květnový milíř. Tak co s tím?

Jak již bylo řečeno, inspirující odpověď skýtá dokument reprodukce pálení uhlí v Pensylvánii, kde je ona zmínka o překladu krále (https://www.youtube.com/watch?v=RxW7g3IwD1k&t=8s). O to více důvěryhodnější se daná informace paradoxně stává tím, že ji vyslovil ryzí historik, neznalý zákonů fyziky, chemie, procesu hoření či přírody vůbec. Na co ten překlad krále? Jen jedinému účelu může sloužit – překrýt určitou dutinu. A to je ten klíč! Nedá se neprorazitelnému špuntu dřeva vyhnout tím, že se král alespoň na počátku, kdy ložisko hoření je ještě malé, nenaplní dřevem až po vrch, ale jen částečně?

Rozhodli jsme se tedy v ramci tohoto milíře užít pro doplnění krále taktiku ‚půl, půl, tři čtvrtiny, celý, celý‘. Po vložení žhavých uhlíků byl král doplněn jen do poloviny. Při prvním sešťouchání nebylo znát odporu – obsah se dal snadno komprimovat. Neprorazitelná zátka se na rozdíl od předešlých zkušeností nevyskytla ani během dalších doplnění. Po třetím zásahu do krále byla již znát chtěná zuhlená zóna polen pouze kolem krále, naznačující plně centrované hoření a tah. Čtvrté otevření krále odhalilo stále centrovanou širokou kalderu obklopenou zuhlenými poleny, jenž byla ještě naposledy doplněna dřevem. K onomu překladu je třeba zmínit, že jsme paďoursky použili kus plechu. Dobře fungující ‚přírodní‘ alternativa jsou polena obmazaná hliněným těstíčkem a zakrytá drnem, podobně jak je známo i z účinné konfigurace roštu kryjícího uhelnou jámu, vymyšlenou kolegy Kmošky (sdružení SAN Sebranice).

Vše naznačovalo dobrý a klidný průběh hoření, až do ranních hodin. V těch se opět začal rýsovat asymetricky umístěný propad na jedné straně milíře. Vzdor prvotnímu centrovanému hoření kolem krále. Během dopoledne tento již dosáhl povážlivých rozměrů, sahajících až do poloviny výšky milíře. Kolega Martin tak měl možnost vyzkoušet si ten asi psychologicky nejhorší úkon na milíři – nutnost odhrnout materiál pláště v zóně propadu, zařízení tak otevřít (vše začne hořet plameny), doskládat do prohlubně nové dřevo a obnovit opláštění. Můj učeň si však liboval – již první den zmínil, že je sice klidné hoření milíře kýžené, ale problémy že by jej naučily více. To se mu splnilo. Kromě popsaného úkonu však nebylo nutno do milíře v dané chvíli příliš často zasahovat, a tak jsme dokonce měli příležitost se hrdě pokochat tím, jak jsme v inverzních podzimních podmínkách kouřem zamořili celé údolí až do zhruba čtyři kilometry vzdáleného města Adamov, kam jsme jeli koupit jídlo do tamější prodejny Albert.

Po dalším dni se proces zuhlování na rychlejší straně milíře, navzdory absenci dymníků, rozšířil až na patu zařízení, což s sebou nese nepříjemné vyhořívání okrajových polen u paty zařízení. Celou druhou noc jsem tedy honil ‚plápoláky‘ - malé propady, z nichž šlehají plameny. Učeň Martin mezitím klidně spal, což bylo ovšem ospravedlněno tím, že chytil jakousi poměrně otravnou formu bronchitidy, prý po letech zdraví. Chtěje zajistit dohoření pomalejší části, napadlo mě jen jediné – zasypat patu milíře mohutnou vrstvou zeminy v zóně, kde k vyhořívání došlo. To vskutku pomohlo, a zařízení se zase chovalo vcelku normálně.

Onen třetí den se ovšem začal též projevovat druhý menší propad, který rozdělil zónu s funkčními dymníky na pomalejší straně milíře na dvě – a přinesl s sebou opět ono protivné vyhořívání při patě milíře. Zemina opět pomohla. Během dalších tří dnů jsme tak nějak ‚doklepali‘ hoření celku do té fáze, kdy již není možno umisťovat další dymníky a proces řízeného hoření je tedy skončen. Po pátém dni, během nějž jsme se věnovali i kování, jsme pokročili k další fázi – chlazení milíře.

Tuto mi můj mistr Kadera neosvětlil, sám ji nepoužívá, s malým milířem a dostatkem pohůnků běhajících pro vodu na hašení uhlí při jeho extrakci to ani není zas až tak nutné. Ovšem zkušenosti z Francie (opět špatné) jasně mluví za sebe. Dostatečně velký milíř ani navzdory kropení jeho pláště masami vody nezchladne. Respektive přechodně se obsah ochladí, než jej zpětně dohřejí stále reagující zbytky dřeva, vyskytující se v každém milíři. Navíc ohromná masa zuhlených polen, stále uspořádaných coby čedičové varhany tvořící původní kužel dřeva naskládaný kolem krále, mezi sebou skýtá četné kanály, kterými coby komíny proudí vzduch od paty milíře vzhůru, vděk komínovému efektu, který je díky průměrné teplotě uhlí (500°C) a výšce uhelné hromady tak silný, že si zařízení natahuje další vzduch do svého nitra navzdory vrstvě hliněného pláště a uhlí vyhořívá od paty. Obsah je zkrátka ještě před jeho extrakcí nutno nějakým způsobem ochladit – tedy pokud není uhlířovi k dispozici výrazné další množství lidí, nosících v případě velkého milíře pro kubíky vody. Nemluvě o tom, že u mnohých uhelných placů zdroj vody chybí. Navíc prudkým zchlazením vodou trpí i kvalita samotného produktu...

Inspirující záznamy ze světa nabízejí tři efektivní varianty chlazení: i) záznam uhlířů z Harzu (video Köhlerei Harz) dokumentuje rozhrnutí milíře do stran tak, aby tento získal plošší tvar a byl omezen komínový efekt způsobený původní skladebností polen, a poté celek opět zaházet hlínou. ii) Umístěním tak silné vrstvy hliněného pláště na milíř, že si obsah prostě vzduch již nasát nemůže, podobně jako to dělají Italové, extrahující krásná celá metrová uhelná polena z dohořelého milíře RUČNĚ (https://www.youtube.com/watch?v=XCiF6pjv__0&t=1118s). iii) Video práce posledního aktivního uhlíře ve francouzském regionu Bourgogne (https://www.youtube.com/watch?v=V49_fHgNEkQ&t=1118s) dokumentuje třetí, zdánlivě nelogický a strašidelně vypadající, ale též účinný způsob – řízené zesílení tahu kontrolovaným odhrnutím pláště na vrcholu milíře a umístěním malých otvorů zcela až dolů na patu po nějaké te hodince zajistí naprosté shoření všech zbylých nedopalků na bázi milíře, jenž jsou zodpovědny za dohřívání jeho obsahu, a poté jeho zpětné utěsnění pláštěm. Bez zdroje tepla hromada uhlí pod pláštěm nakonec přece jen vychladne.

Obě taktiky chlazení ii) a iii), tedy užití velmi silného (a mokrého) pláště spolu s vyhořením nedopalků zároveň s roštem, na kterém v dané verzi milíře veškeré dřevo spočívá, používají moderní švýcarští uhlíři. Lze se ovšem dohadovat, na kolik historicky věrohodná a zároveň efektivní je jejich rutina. Vlivem výrazně delšího času, nutného k sestavení milíře téměř tak dokonale, jako by jej byl vysoustružil, by asi naši předci mnoho nevydělali. Navíc nutné použití bagru pro transport mnoha kubíků hlíny, jenž poté tvoří plášť silný 20-30cm, nutnost jejího zvlhčení kubíky čerpané vody (nikoliv nošené v konvích), obepnutí celku milíře ocelovými lany a poté jeho rozhrabání opět bagrem (i kvůli zmíněnému množství použité zeminy) nejspíše nejsou postupy, jež naši předci denně používali. Lze dále spekulovat, že kromě ocelových lan ani kevlarová žáruvzdorná plachta, pod kterou obří milíř posléze opravdu dokonale vychladne (jsa jí překryt celý týden), asi nebyla v předchozích staletích k dispozici každému uhlíři. Videa, dokumentující švýcarskou uhlířinu, lze zhlédnout pod těmito adresami: https://www.youtube.com/watch?v=EHEPNXTJonc ; https://www.youtube.com/watch?v=6-ILBLVZEkM

My jsme se rozhodli pro harzskou variantu, opakovaně úspěšně použitou i v minulosti, i vděk tomu, že nevlastníme kýžené dva či tři vagóny hlíny pro případné překrytí zařízení dostatečnou vrstvou pláště. I tak bylo nutno pro účinné zakrytí rozhrnutého milíře naších rozměrů prokatrovat i část stavební suti poblíž uhlířského placu! V rámci začátku chlazení tedy přišel na řadu další na první pohled dosti podivný a dramatický čin, kterým jest seškrabání hliněného pláště milíře prostřednictvím k tomu určené škrabky, rozhrnutí polen uhlí pod ním do stran pomocí kopáče, a jejich opětovné zaházení zeminou. Tento drastický úkon výrazně sníží výšku milíře a tedy rozsah komínového efektu, způsobujícího dohřívání vlivem stále hořících nedopalků. Ovšem v prvních hodinách vše působí dojmem, že jde o největší hloupost, která se s milířem mohla odehrát. Při rozhrnování začne každý kousek uhlí hořet, vše připomíná obří gril. Ačkoliv se rozhrnování odehrává po částech, žár je výrazný. Kór když jako v tomto případě má kopáč příliš krátké toporo a uhlíř se tedy musí rožnit přímo na milíři!

I po prvotním zaházení obsah všude nadále hoří. Během prvních několika hodin je nutná téměř soustavná péče, kdy je nutno v jednom kuse zahazovat místa, kde uhlí vyhořívá. Ovšem poté se intervaly mezi zásahy začnou prodlužovat. Nejprve se dá dokonce před dalším zahazováním vypít celé jedno pivo a nakonec se člověk i rozumně vyspí! Po asi dvou dnech zchladl v roce 2017 takto ošetřený obsah milíře do té míry, že jej již nebylo nutno hlídat vůbec. Jeho následné rozebírání v sandálkách a pouze s malou konvičkou vody dokládá účinnost zmiňovaného zásahu.

Zde ovšem propady a hoření neustaly úplně. Pokračovaly v omezené míře především v týchž zónách, kde došlo k propadům při hoření. Proč??

Po dvou dnech chlazení došlo na rozhodnutí obsah vybrat a napytlovat. Na rozdíl od situace na začátku chlazení, kdy hořel každý kousek, bylo uhlí nyní celkem vychladlé. Kromě zón, kde zůstaly nedopalky. Milíř byl vybírán na etapy, vždy hledě na to, aby jeho zbytek měl všude takový sklon, aby mohl být opět zaházen hlínou. Krátký den ovšem nestačil k celkovému rozebrání a vyhašení jeho obsahu. Tento musel být dovybrán během ‚odpolední noci‘ dalšího dne, zatímco první šarže uhlí již putovala do pytlů. Celkově jich v první etapě bylo 62 a byla jimi kompletně zaplněna bouda u muzea.
Státní svátek přerušil možnost dokoupit pytle nové. To způsobilo den prodlevy, kdy sice bylo dovybráno veškeré uhlí, ale muselo zůstat ležet na place. Získaný čas byl využit pro nařezání hromad větví ze zkáceného lesíka, z nějž kmeny i silnější větve nyní již byly přítomny coby uhlí, pro jejich snadnější spálení. Teprve následující den dovezl můj otec pytle další, do kterých se zbytek uhlí bez problému vešel.

Po celkovém rozebrání milíře byla objevena i příčina jeho nesouměrného hoření navzdory vzorovému doplnění krále a poté jeho nedokonalého zchlazení: přesně v místech, kde k propadům docházelo, se na place jevily dvě výrazné prohlubně. Celý uhlířský plac v Josefově se nachází na vrstvě vysokopecní strusky, která v podobě velmi hrubého štěrku bez jakékoliv jemné frakce umožňuje přísun vzduchu do milíře i zespoda. Proto bylo v minulosti přistoupeno na umístění vrstvy hlíny na celý uhlířský plac. Ale tato vrstva je již porušena... Před dalším milířem bude tedy nutno alespoň dané prohlubně znova zapravit, aby si milíř nemohl přisávat vzduch z podloží.

V druhé šarži bylo extrahováno 26 pytlů uhlí, tyto byly ovšem větší než pytle standardní. Celkově se tak objem získaného uhlí blíží stu klasických pytlů, s hmotností v suchém stavu cca. 2,5 tun. Uhelná krize z jeho nedostatku rázem přešla téměř v krizi z jeho nadvýroby!

Učeň Martin se může radovat. Vyučil se na milíři, který z poloviny hořel, jak má, a z druhé ‚zlobil‘, což mu dle jeho přání umožnilo osvojit si kompletní plejádu úkonů, souvisejících s řízením milíře od sanování propadů přes proces doplňování krále a chlazení a dokonce i řízení sekce milíře, jenž hoří ‚normálně‘. Kór pokud by se kolega rozhodl pohybovat se a jednat v životě sem tam trošku energičtěji, troufám si tvrdit, že by z něho již teď byl skvělý uhlíř!