Květnový Josefov 2017 pohledem vápeníka

Když před třemi roky přišel Petr Kos s nabídkou postavit v Josefově selskou vápenku, velmi nás to potěšilo. Doplnila se tím trojice pyrotechnologických zařízení, která svou činností zasáhla do vývoje Moravského krasu (železářské pece, milíře, vápenky). I v letošním roce proběhl v rámci květnových aktivit ve vápence výpal a zde se můžete seznámit s podrobnostmi.

Vápenická sekce Spolku Františka se stejně jako v předchozích letech zaměřila na testování svého jednokanálového zařízení, tj. pece určené k periodickému výpalu kusového vápna o objemu cca 0,5-0,7 m3 vápence. Snahou vápeníků bylo obnovit pec po jednoroční přestávce, kdy utrpěla hlavně její hliněná vyzdívka. Byla proto obnovena konstrukce otopného kanálu a jeho ústí opatřeno prahem s popelníkem, což je úprava, která byla na huti použita vůbec poprvé. Interiér pece byl pak kompletně obmazán hliněným těstem a předpecí opatřeno obslužnou jamou se sedlovou stříškou. Tyto konstrukční doplňky byly běžné ještě v 18. - 20. století u vápenických obcí Ochoz, Hostěnice, Březina a Habrůvka, takže má v koncepci josefovské selské vápenky své opodstatnění.

Na prvních úpravách se v Josefově podíleli společně s vápeníky také uhlíři, kterým byly nabídnuty pomocné práce, a tak nějak jim připadla také příprava důležitých zásob palivového dřeva (cca 3 m3). Dřevo na zhotovení přístřešku bylo poskytnuto z opravy rodinného domu rodiny Kosů v Horákově (J. Kos) a nutno říci, že i když zprvu panovaly velké obavy z přívalových dešťů, počasí se k nám chovalo vskutku velmi příznivě a úkrytu nebylo de facto vůbec zapotřebí (sestava střechy P. Kos, J. Olivík a L. Langrová).

Před výpalem byl kolem peciště zbudován závětrný plot, jehož účelem bylo chránit vrchol vsázky vápence před bočními průvany, které ji při minulých výpalech významně ovlivňovaly a prodlužovaly dobu kalcinace (autorem dočasného oplocení byl J. Olivík). Odečet teplot v peci a surovině byl prováděn tradičně pomocí digitální termopistole v hodinových odstupech. Po kvalitním sušení tak bylo možné po chvíli zachytit i hodnotu 1070 °C (noční provoz zajistili P. Holub a D. Merta – brněnští to archeologové). Výrobní teploty 900-1000 °C bylo v peci dosaženo po 15 hodinách a výpal trval následných 18 hodin. Finální výpalek se pak v peci jevil po 33 hodinách přesto ještě jako nepříliš dokonalý. Důvodem byla patrně příliš malá frakce vápence uplatněná v hlavní vsázce s minimálním množstvím drobných odtahových cest, které běžně vznikají po použití vhodně naskládaného kamene upravovaného záměrným tlučením do požadovaných tvarů, tzv. „klínů“. Výběrem bylo i tak možné získat poměrně kvalitní vzorek velkého a středního kusového vápna normalizované třídy CL 80 (analyzováno v laboratoři mokerské cementárny).

Vzhledem k příhodným experimentálním podmínkám jsme nakonec před úplným vychladnutím pece přistoupili ještě k zazdívce tahového kanálu. Zatěsnění otvoru topeniště je známý jev také z oboru středověkého a raně novověkého cihlářství, kdy proces výpalu pokračoval po způsobu milíře po zazdění a přikrytím hlínou ještě několik dalších hodin až do úplného vychladnutí pece. Již předběžné výsledky teplotního měření dokazují, že tímto způsobem bylo možné udržet vyšší teploty v kanálových pecích až po několik desítek hodin, aniž by muselo být do pece dodáváno palivo. Nabízí se tak prostor k dalším zajímavým experimentům.

Kromě tradičního zařízení jsme se pokusili na zkoušku zprovoznit také malou šachtovou pec se třemi tahovými kanály, která měla za úkol imitovat polní vápenné pece starých Germánů. Surovinou jí byl drobně tlučený vápenec a schránky hlemýžďů. Palivo tvořilo tvrdé nadrobno krácené dřevo. I v takto drobném zařízení se dařilo v poměrně krátké době vyvinout teplotu kolem 900-1000 °C vhodnou k žíhání vápence. Zatímco ulity hořely, vápenec se měnil během chvilky v drobné kusové vápno. Příští rok bychom chtěli stejným způsobem výpalu ověřit výrobu vápna z fosilních schránek ústřic a vápenných konkrecí, kterou máme archeologicky doloženu z období vrcholného středověku (Pozořice, Záblacany). Ve větší vápence máme pak zájem vyzkoušet výpal vápna z třetihorních řasových vápenců, které jsou doloženy z katastrů Vyškova, Rajhradu a Modřic z 11.–15. století.

Ukázkový výpal vápna pro veřejnost v replice selské vápenky poskytl také cenný časosběrný materiál k připravovanému dokumentárnímu filmu, který by mohl být během dalších let doplňován o nové praktické poznatky (V. Walter). V roce 2017 se stal rovněž cestou inspirace k zachování tradic lidových řemesel Moravského krasu preferovaných zástupci obcí Ochozu a Březiny.

Autorem textu je Petr Kos. Vložil a fota popisy opatřil Ondřej Merta.
Fotografie: Martin Barák, Lenka Kosová a Ondřej Merta

Galerie: