Pyramidální hora rudy

Ezrberg je součástí horské skupiny Eisenerzer Alpen. Jak již název kopce napovídá, obsahuje železnou rudu, o níž se předpokládá, že je zde již po 1000 let těžena a využívána. Jedná se o největší známé světové ložisko sideritu (FeCO3). V minulosti se ovšem těžil limonit vyskytující se v horních partiích lokality. Respektive do zavedení vysokopecní technologie v okolí, k níž došlo v polovině 18. století, kdy tradiční Stucköfen (štýrské kusové pece) nahradily nové Flossöfen (vysoké pece), které si již se sideritem (po místním pflinz, eisenspat) poradily. Pozůstatky stařin hlubinné těžby jsou dodnes dobře rozpoznatelné v horních etážích povrchového veledolu. Ročně je vytěženo 12 miliónů tun materiálu, z něhož vyrobí 3 milióny tun rudního koncentrátu o obsahu 33,5 % železa (obsah Fe v rudě se pohybuje mezi 20–40 %).

O objevení hromného ložiska rudy, nazývaného též Štýrský bochník chleba, existuje pěkná pověst pravící, že v jeskyni severovýchodně od města Eisenerz bydlil vodník. Obyvatelům města se jej nedaleko jezera Leopoldsteinersee podařilo lapit. Vodník nabídl za své propuštění a) zlato na deset let, b) stříbro na sto let, c) železa na vždy. Chytří měšťanostové si vybrali možnost c). Netušili ovšem, že vodník lhal, neboť v příštích čtyřiceti až padesáti letech se předpokládá vytěžení ložiska. Na jeho obranu je však nutno uvést, že netušil, jakých rozměrů dosáhne nenasytnost lidských zeměžroutů.

Počátky dolování a využití enormních zásob železné rudy bylo v minulosti spojováno již s Římany a jejich Ferrum Noricum. Intenzívní železářská výroba doby římské je však v současnosti spojována s asi 70 km vzdáleným Hüttenbergem v Korutanech (a místním Erzbergem s rudou bohatou manganem a chudou fosforem). S těžbou tak započali nejspíše v období raného středověku Karantánci, tedy bratři Slovani. Je zmiňováno i přesné datum – 712, jež však pochází ze zkomoleného roku vysvěcení kostela Sv. Osvalda v Eisenerz (1512) tamtéž uvedeného.

První písemná zmínka pochází z roku 1171. Ve 14. století učinil zeměpán (kníže, t.č. již Habsburk) pořádek v dolování i zpracování rudy. Kopec byl rozdělen dle výšky 1186 m (asi nějakého sedla?). Co bylo výše, obhospodařovali ti z jihu, z Předkopce (Vordernberg), co níže, ti ze severu, Zevnitřkopce (Innenberg, později Eisenerz). Tak velela logika dopravy. Roku 1448 bylo stanoveno rozdělení trhů – Vordernberg měl směřovat svou výrobu do jihovýchodní Evropy a přes Benátky až do Levanty, Innenberští se měli realizovat v severní Evropě. V současnosti se veškerá ruda odváží železnicí nejprve severozápadně do Hieflau a odtud na sever do železáren v Linci a na jih do železáren v Leobenu-Donawitz.
Nejlépe však dopadla města Steyer (Štýr) a Leoben. Steyer obdržel roku 1287 velké privilegium k obchodu železem z Innenbergu a Leoben 1314 totéž opravňující jej k obchodování železem vordenberským. Na obou stranách Hory se dřeli, ale profitovali zejména jiní.

Do roku 1720 dělo se kutání tradičním způsobem, tedy želízkem a mlátkem, poté došlo k zavedení práce s černým prachem (stále vše ve štolách pod povrchem). Arcivévoda Johann (1782-1859), jinak též majitel huti v Předkopci (Radmeister im Vordernberg), se významným způsobem zasloužil o rozmach železářství v okolí Erzbergu (mimo jiné podnětem ke zbudování dráhy do Vordernbergu - první na kontinentální Evropě) – o tom však později.

Můžeme zde nalézt i spojovací linku s moravským železářstvím. Profesor Franz Xaver Riepl (1790-1857). Vypracoval návrh na vybudování železnice z Haliče do Terstu (1828, v roce 1836 zahájena stavba Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Bochně), ve stejném roce vybudoval pudlovací pec ve Vítkovicích (pro majitele arcibiskupa Rudolpha Johanna Habsbursko-Lotrinského a bratra arcivévody Johanna) a roku 1831 zpracoval projekt na stavbu koksových vysokých pecí pro vítkovické železárny (první zprovozněna 1836). Produkce kvalitního železa pro výrobu kolejnic byla nezbytná pro stavbu Severní dráhy. Před těmito všemi věcmi však již v roce 1824 navrhl začít dolovat železnou rudu na Erzbergu povrchovým způsobem.
Rudu zde těžili souběžně oběma způsoby až do roku 1986, kdy byla podpovrchová část dolu uzavřena a o dva roky později část přeměněna v turistickou atrakci. V jedné ze starých štol vzniklo také Zentrum am Berg Montánní univerzity v Leobenu mající za cíl zkoumat různé aspekty výstavby tunelů a jejich bezpečnosti. Centrum zkoumá použití nových materiálů a cvičí zde záchranáři.

Těžba se v současné době provádí odstřely (tekuté trhaviny napouštěné do svislých vrtů), rozrušený materiál nakládají do náklaďáků Komatsu se sto tunovou kapacitou nákladu kolové nakladače stejné značky.

Již v názvu příspěvku zmíněný tvar hory vznikal od roku 1890, kdy byla zavedena těžba v etážích. Roku 1907 se těžilo na 60 etážích o výšce 12 m, od roku 1928 se přešlo na dvojnásobnou výši etáží (s jejich polovičním počtem). Jednotlivé etáže dostávaly svá jména – nejvýše je Emil (1464,4 m.n.m.), zatímco v poslední době (se zahloubením pod povrch) jsou to již jen Etáže s příslušným číslem (nejníže t.č. Etáž 5* - 700 m.n.m.). Těží se po 21. etáž.

Usilovnou těžbou se podařilo zcela změnit tvář hory (jak můžete vidět jasně a zřetelně na přiložených obrázcích), která přišla o plných 66 metrů své výšky (dříve 1532 m.n.m.; nyní 1466).
Návštěvníkům je zde nabízena prohlídka podzemního dolu, vyhlídková projížďka v „Haulym“ – pro přepravu turistů upraveným přerostlým náklaďákem (možno zvolit i návštěvu spojenou s odstřelem) či komentovaná procházka po povrchu s prohlídkou expozice důlní techniky pod širým nebem.
viz zde: http://www.abenteuer-erzberg.at/cms/

V čase naší návštěvy (10. června) probíhaly přípravy na Erzbergrodeo – velký enduro závod částečně pod křídly Red Bullu (neboť tady jde jednoznačně o držku). Motocykly se po povrchu dolu prohánějí po čtyři dny (a to asi záchranáři opustí Zentrum am Berg a chvíli se činí na dni). V letech 1988 a 89 se zde dokonce jel i závod aut a od roku 2003 se zde běhá (12,5 km s převýšením 745 m - i zde platí poznámka uvedená u motorek).

A aby to nebylo všechno tak pěkné, tak zde od roku 1940 pracovali Židé a od roku 1943 se na Feistawiese (mezi Erzbergen a Präbichlem) začal stavět pobočný tábor KT Mauthausen. V této době obhospodařoval důl podnik Reichswerke Hermann-Göring Erzberg. Pozůstatky tábora přikryla halda hlušiny a asi o tom moc nemluví. Na Feistawiese byly v letech 1889 a 1928 zkoumány relikty hutnění rudy datované do 13. století. Místní asi nebudou příliš zmiňovat ani takovou jednu lapálii z dubna 1945, kdy při pochodu smrti na Präbichlu (část Vordernbergu, stanice železnice, sedlo v nadmořské výšce 1226 m.n.m.) postříleli pánové z Eisenerzského Volkssturmu 250 maďarských Židů. Po válce jich Britové (Štýrsko leželo v britské okupační zóně) 12 odsoudili a pověsili. Ty první mrtvé připomíná pomník.

A nutno ještě dodat, že člověk se okolím toulal dříve nežli v raném středověku, neboť v širším okolí byly nalezeny pozůstatky pračlověckého dolování měděných rud.

Shrnuto a podtrženo – ukrutný doklad toho, že když se člověk do něčeho vážně pustí, tak se mnohdy sám nestačí divit. Rozhodně stojí za vidění.

Zejména z německé (rakouské) wikipédie a průvodce po Štýrské cestě železa Gerharda Sperla (Gerhard Sperl: Steirische Eisenstrasse, místo a datum vydání neuvedeno) převedl a chybami opatřil v hlavičce uvedený.

Dominika poprosíme po návratu z cest o doplnění některých geologických nuancí.

Fotografie jsou již tradičně prací Martina Baráka, titulní obrázek pochází z Wikipedie, mědirytinu dodal též internet a dobové vyobrazení zatím neodtěženého Erzbergu pochází z expozice v Radwerku IV (Vordernberg).

Jest plánováno krátké pojednání o Vordernbergu, Eisenerzu, Radwerku IV a Arcivévodovi Johannovi.

Glück Auf!